Útěky z domova

Útěky z domova

Vychováváte problematické nebo živější dítě? Pak je to nepochybně větší „zápřah“, než s „normální“ dětskou povahou.

Milý rodičové, dbejte na to, abyste s Vašimi dětmi vždy jednali férově, spravedlivě a s určitým respektem. Pokud s dětmi, hlavně v pubertálním věku, budete vést neustálé války, které budete řešit příliš tvrdými tresty, zákazy či hádkami, může vést až do extrému – útěk dítěte z domova. Pokud budete respektovat vzájemně své názory, pak se tohoto extrému, můžete vyvarovat.

Autor obrázku: Andrea Allen

Často je soužití s dospívající mládeží velmi komplikované, ale ne nezbytně musí vyúsťovat do věčných hádek. Naučte se s Vašimi dětmi mluvit o všem a snažte se naslouchat a hledat všem vyhovující kompromisy.

Jakmile by nastala situace, že opravdu Vaše dítě uteče z domova, budete si vše vyčítat hlavně Vy. Zatímco budete po dítěti usilovně a všemi dostupnými prostředky pátrat, v hloubi srdce Vás bude užírat svědomí, že jste vypjaté situace neřešili jiným způsobem.

V případech, kdy jsou děti doma týrány, většinou nedokáží volit nic jiného, než útěk. Připadají si bezradní a velmi osamocení. Mají pocit, že je nikdo nemá rád a nikomu na nich nezáleží. Problém jim pak nejvíce způsobuje ocitnutí se „na ulici“ bez finančních prostředků a s pár osobními věcmi.

Některé děti dobrovolně volí možnost uchýlit se pod křídla státních úřadů a další požádají o pomoc někoho z příbuzných a přátel.

Pokud se opravdu doma necítíte v bezpečí, nebojte se věci řešit návštěvou v různých centrech pro pomoc týraných dětí, či zavolat na linku bezpečí. Stejně tak se nebojte svěřit někomu ve škole, nebo svému kamarádovi, který se dozajista s Vaším problémem svěří vlastním rodičům, jenž rádi nabídnou pomocnou ruku.

V případech, kdy si pouze nerozumíte s Vašimi rodiči, zkuste jim navrhnout návštěvu odborníka, který se pokusí se všemi zúčastněnými stranami najít příčinu Vašich nesvárů, popřípadě navrhnout určité řešení.  Útěk z domova v tomto případě vůbec nic nevyřeší, a ničemu a nikomu, to nepomůže.

Mluvte spolu! Hledejte kompromisy a respektujte se vzájemně. Pak dozajista dokážete žít ve společné domácnosti v jakési souhře a úctě k rodičům, a rodičů k jejich dětem!

Komunikace s dětmi

Komunikace s dětmi

Vždy všem Vašim dětem projevujte svou rodičovskou lásku a náklonnost stejnou měrou. Dětská závist vůči věnované pozornosti sourozenci či sourozencům, nezná hranic.

Pak, aby na sebe „odstrkované“ dítko upozornilo, snaží se na sebe všemi možnými i nepředstavitelnými způsoby strhnout vaši pozornost.

Nikdy nedělejte mezi Vašimi dětmi žádné rozdíly, ani před nimi nezmiňujte, že máte to, a nebo to, dítě raději. Dětská duše je příliš křehká, a takovéto jednání od Vás, rodičů, rozhodně nebudou snášet dobře.

Snažte se s dětmi komunikovat o všem, co je trápí a stejně tak je dělte stejnou měrou při rozdělování, nebo zakazování počítače, sladkostí, čehokoli.

Autor obrázku: Scott & Elaine van der Chijs

Na malé miminka se mnoho rodičů „pitvoří“ a šišlají na ně. Těžko polemizovat, zda je to dobře či špatně. V tomto ohledu se názory jednotlivých lidí i odborníků, velmi liší. Někteří jsou toho názoru, že malá miminka stejně nerozumí tomu, co jim říkáte a spíše reagují na zvuk a zabarvení hlasu či výrazu Vaší tváře.

U starších dětiček již však toto „pitvoření“ lidé moc nedoporučují, protože děti učící se vyslovovat slova a následovně i věty by začaly opakovat způsob řeči, s nímž na ně mluvíte Vy.

Co se mazlení a tulení týče, pak dozajista všude platí to, aby bylo každé z Vašich dětí, objímáno i káráno stejnou měrou. A vůbec nezáleží na tom, jak staré dítě vlastně máte. Velmi často se v rodinách lze setkat s tím, že rodiče preferují častější projevy náklonnosti k nejmladšímu členovi a ty starší od sebe spíše odhánějí s tím, že jsou již na takové věci staré, nebo že je bolí to, anebo tohle.

Špatně! I ty starší potřebují vědět, že vám na nich záleží a máte o něj zájem. Proto pohlaďte i pozlobte své starší ratolesti a uvidíte, že to s Vaším vztahem, udělá přímo zázraky.

Vzájemná komunikace Vás rodičů, s Vašimi dětmi, je důležitějším faktorem pro Vás všechny.

Jak vést s dítětem správně rozhovor

Jak vést s dítětem správně rozhovor

Máte doma probém vést účinně rozhovor se svým dítětem? Chcete, aby si něco odneslo, ale máte problém s tím, že dítě bere vaše rady a užitečné odkazy jako zbytečné moralizování a vy jste zaskočeni a zahnáni do slepé uličky?

Autor obrázku: bp6316

Pak si uvědomte, že pokud vedete dialog, tak musí mluvit všichni, a ne jenom rodič. Jde o poměrně jednoduchou věc, ale opak je pravdou. Rodiče často svým dětem neumějí naslouchat a děti jim taky potřebují otevřít srdce a svěřit se s tím, co je těší či trápí a potřebují se tak podělit o své nitro a o svoje pocity s někým, kdo je doma pro ně a koho mají rádi a komu důvěřují. Rodiče zase naopak řeší problém, jestli nejsou moc přísní nebo shovívalí.

Je potřeba si uvědomit, že doma nebojujeme o moc, není ani vítězů ani poražených, neválčíme, ale jsme spolu v míru a máme se podle toho taky chovat. Ani děti nechtějí být pořád mezi poraženými. Rodiče samozřejmě taky a pak volí autoritativní typ výchovy, děti se jim samozřejmě vzpírají a zlobí se, pociťují zášť a nespravedlnost a potřebují únik a proto se neadekvátně brání.

Pokud ale jsou na své děti krátcí rodiče, pak je to ještě horší. Děti si dělají, co chtějí a jsou impulzivní, nevychované a sobecké, často jsou nezvladatelné a nevypočitatelné a okolí je vnímá jako rozmazlené a nesympatické. Rodič to samozřejmě vidí a trpí situací a má výčitky svědomí, že se nechová jako pravý rodič a své dítě nezvládá.

Jak tedy se svými dětmi mluvit, komunikovat, vést dialog?

Jednoduše, aby ani jedna strana by neměla mít pocit, že vítěží nebo prohrává. Hledat řešení a možnosti, které jsou přijatelné pro obě strany. Pokud se rodič dostane do konfliktu se s svým potomkem, pak si musí uvědomit, že situace je sice krizová, ale chce hledat řešení. Domluví se s dítětem na kompromisu, při kterém ani jedna strana nemá pocit, že prohrává.

Máš v pokojíčku nepořádek a nebaví tě to pořád uklízet? Dobře, pak můžeš převzít některé z mých povinností a já ti pomůžu s úklidem v pokojíčku. Můžeš dvakrát týdně vyluxovat koberce a já ti za odměnu dvakrát týdně pouklízím v pokojíčku.

Pokud jsme našli variantu příhodnou pro obě strany, pak jsou všichni spokojení a nemusí mezi nimi zůstávat chuť poraženosti a dokonce nějaká antipatie. Kdyby rodič vytrval ve svém autoritářství a nutil dítě do něčeho, co se mu opravdu příčí, pak by v něm zřejmě vypěstoval averzi a dítě by pořádek do konce života nemělo rádo. Pokud by naopak všechno udělal za něj, pak by si na to dítě pohodlně zvyklo a nesnažilo by se o nic, protože ví, že rodič je slabý a zvládne všechno udělat sám, aby měl s dítětem klid a nemusel se s ním hádat.

Aby bylo v rodině méně soupeření a víc porozumění

1. Nejprve označme, co se nám oběma nelíbí. Vyberme si na to chvíli, kdy ani jedna strana není podrážděná, abychom se dostali rychle k jádru problému a měli při tom chladnou hlavu.

2. Zkusme si spolu sednout a vyhledat možná řešení. Nad nimi diskutujme a pomůže i napsat plusy a minusy jednotlivých řešení.

3. Zhodnoťme ta nejlepší řešení – proč je toto řešení lepší než ta ostatní? Vyjádříme tak nahlas své pocity a jsme zase o kus blíž vytouženému cíli.

4. Vybereme to řešení, které se nám zdá být nejpřijatelnější. Vidíme, že se vzájemná shoda začín rýsovat a věříme, že se daný problém vyřeší. Obě strany se vzájemně ujistí, že byla ona volba oběma stranami pochopena stejně.

5. Objasníme podrobnosti a rozhodneme se za jakých podmínek bude věc řešena – kolikrát týdně budeš luxovat, v jakou hodinu se ti to nejvíc hodí atd.

6.  Pokud v reálu zjistíme, že jsme si na sebe naložili velké břemeno, pak není nic jednoduššího než se k tomu přiznat a diskutovat o dalším řešení

A tak bude rodina v míru a v harmonii jako jeden celek.

Jak správně naslouchat svému dítěti

Jak správně naslouchat svému dítěti

Jedna z hlavních překážek správné komunikace v rodině je nedostatek času, ale také to, že rodiče své děti opravdu poslouchat nechtějí. Často si rodiče připisují vinu za problémy a trable svých dětí, a kvůli špatnému svědomí mají tendenci problémy svých dětí popírat.

Sami se omlouvají tím, že je vlastně chrání před tím, že by mohli něco pokazit, kdyby na problémy upozornili a dítě by se v nich mohlo začít utápět. Opak je pravdou. Když na problém upozorníme, dítě zjistí, že o ně máme zájem a nebojí se k nám potom přijít samo a žádat nás o radu.

Zde je několik postupů, které bychom mohli volit:

1) Když už svému dítěti naschoucháme, měli bychom mu věnovat svou plnou pozornost. Ne přitom stát zády k němu a škrabat brambory tak, aby nám dítě nevidělo do obličeje, nevidělo naše emoce, city a nevědělo, co si o tom má vlastně myslet.

Autor obrázku: emma freeman portraits

2) Dávat mu drobné podněty, například ve vhodných chvílích vyslovit něco, co ho povzbudí pokračovat ve své zpovědi, která je pro něj sama o sobě dost tvrdá – Ano, to máš pravdu. – To si taky myslím. – Jednalas správně, já bych to taky udělala.

3) Přijímat jeho mlčení – Když je dítě vyčerpané a potřebuje si odpočinout, najít nit, popadnout dech, srovnat se se svými myšlenkami, nechejme mu dostatečný prostor.

4) Neříkat unáhledné úsudky. Pokud okamžitě dementujeme to, co jsme právě slyšeli a nepromyslíme si dostatečně dosah svých slov, pak to může mít dalekosáhlé účinky. Věty typu: To teda byla hloupost. – Větší chybu jsi teda udělat nemohla! – No to snad nemyslíš vážně! … bychom opravdu volit neměli, protože tak dítěti dáme zbraň k tomu, aby zaujalo obranný postoj. Ztratí důvěru, kterou si k nám chtěl vybudovat a my máme moc práce, abychom ji získali zpět.

5) Také děti mají silné emoce. Pokud si budeme myslet, že pouze dospělí mají silné a duchaplné emoce, budeme na omylu a pak nám to zabrání pochopit hloubku trápení a stesků našeho dítěte. Emoce jsou silné, mohou být až ničivé, tím spíš, že s nimi dětmi neumějí nakládat tak, jako jeho rodiče a ostatní dospělí.

6) Nejlepším, co může dospělý pro své dítě udělat, je pomáhat mu najít jeho vlastní řešení, které jsou začátkem opravdu pozitivní a konstruktivní výchovy, která mu později otevře bránu do dospělosti.

Jak motivovat děti s rozdílným temperamentem

Jak motivovat děti s rozdílným temperamentem

Je velmi důležité, aby děti cítily lásku (že se mají o koho opřít), svobodu (že mají volbu rozhodování), význam (že jsou v životě důležití), zábavu (že mohou prožívat radost, ať už v kruhu rodinném nebo přátelském).

Sangvinistické dítě

Tyto děti většinou vzbuzují v druhých lidech sympatie. Proto taky ono potřebuje vlídnost, úsměv a lásku rodičů. Sangvinik má tendence k odbíhání pozornosti, proto bychom mu neměli předkládat nudný výklad, ale snažit se ho něčím oživit, překvapit, vylepšit.

Flegmatické dítě

Autor obrázku: Wendy Piersall

Bývá pomalé a rozvážné, pak taky my musíme přistupovat s klidem a mírumilovností. Pokud by se tak nestalo a my jsme ho čím dál silněji upozorňovali na jeho pomalost, rychlé neplnění úkolů, tak bychom ho zahnali do kouta, kde by byl sám a stísněný.

Pokud se takové dítě dostane do sangvinistické rodiny, pak mu radostná a klidná nálada a ovzduší v rodině udělá dobře, neboť dostává podněty a může si s nimi pohrát podle svého temperamentu.

Nesmíme takové dítě pohánět a taky by si měly vybrat kamarády, kteří nejsou stejného temperamentu, ale naopak takové, kteří na ně mohou působit podnětně.

Cholerické dítě

Váží si svých vychovatelů, má v nich příklad a umí si s ním poradit. I když je pro své rodiče občas tvrdým oříškem, rodiče by si s ním měli umět poradit.

Pokud vyrůstá v cholerickém prostředí, může to, že rodič nezvládne své dítě vyústit až k fyzickému násilí. Rodiče, kteří jsou melancholici se při návalu vzteku pokusí své dítě uklidnit. To ho ale paradoxně může ještě víc rozčílit. Mohou ho moralizovat, nebo dokonce odmítat. Dítě tak velmi trpí a jeho sklony mohou přerůst k výraznějším projevům. Pokud je rodič sangvinik, většinou se ke svým dětem chovají vstřícně, dokážou jej uchlácholit a stávají se jeho přáteli.

Svému dítěti musíme ukázat sílu sebeovládání. A rodič je velmi silným příkladem, a jak řekl klasik – příklady táhnou.

Melancholické dítě

Rodič a učitel musí cítit jeho bolest a strádání. Takoví lidé mají specifický druh humoru, který se přibližuje k anglickému suchému humoru.

Autor obrázku: Aaron Stidwell

Sangvinik vychází s takovým dítětem dobře, ale může se stát, že takové dítě nepochopí a to se pak uzavře samo do sebe, aniž si toho okolí všimne. Flegmatičtí rodiče možná neřeší pláč a stesk svého dítěte. Naopak celková dobrá atmosféra doma i ve škole dělá melancholikovi dobře. Jenže jiné podněty pro svůj rozvoj a prožitek bude hledat jinde.

Rodiče cholerici mají pro své dítě málo pochopení a chybí jim empatie. Pokud jsme schopni této vlastnosti, pak musíme se svým dítětem jednat také melancholicky a pokud se rádi obrací do svého vlastního světa, pak je dobré mu ukázat vnější svět a další podněty.

Když se nám podaří proměnit popsané myšlenky v životní pocit, všimneme si, že se tím nastolí úplně jiná kvalita vztahu mezi námi a dětmi – taková, která velmi přispívá k vzájemné harmonizaci.

Ovšem nikdo nepatří pouze do jedné kategorie, tyto se prolínají a musíme si uvědomit, že vlastnosti temperamentů se zakládají na velmi hlubokých zvycích, které se častým a vytrvalým cvičením mohou časem zlepšovat.

Ale my sami potřebujeme sebevýchovu, abychom dosáhli takového „obroušení“ temperamentu, které povede k jeho skutečnému ovládnutí.

Křehkost dítěte

Křehkost dítěte

Autor obrázku: Pedro Cambra
„Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal se znovu na
cestu. Byl jsem dojatl. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo
se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíče jsem pozoroval
to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co
zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…“ Antoine de
Saint-Exupéry

Citát tohoto známého francouzského spisovatele je velmi příznačný. A mluví
prostými slovy o tom, co je velmi těžko definovatelné, o křehkosti dětské
duše a těla.

Dítě není malý dospělý, je to osobnost, která stojí na svém počátku a začíná se formovat. Je velmi zranitelná, a proto my dospělí, kteří ji pomáháme tvořit a hněteme ji do určitého tvaru, bychom si měli dávat velký pozor na to, jaká slova volíme, jaké metody a postupy volíme, když naše dítě přejde do fáze vzdoru, když se snaží posunout hranice, které jsme mu dali. Když se snaží objevovat svět kolem sebe a reaguje na něj svým naivním, přímým způsobem, které je pro nás dospělé předívdatelné.

Když máme své miláčky tak přečtené, jak to, že nedokážeme své reakce
adekvátně uzpůsobit tak, aby byly přiměřené dětskému věku, duši a způsobu vnímání světa? Ta malá dušička je natolik důvěřivá, že jako houba absorbuje to, co se do ní vleje. Onen koktejl, který pak vzniká může být výbušnou směsí a ona exploze nás zas a znovu překvapí.

Autor obrázku: D. Sharon Pruitt

Mnohdy je to jenom obrana dítěte proti tomu, čemu nerozumí nebo čeho se bojí. A i když je v našich očích neadekvátní, nemůžeme za to odsoudit dítě.
Přece i náš postoj a reakce k tomu, co udělá, řekne, ukáže, formuje jeho
povědomí o dospěláckém světě.

To, co vidíme napovrchu je jenom skořápka, která uzavírá velkou směs citů,
jež se dospělák bojí pustit ven. Dítě tento ventil nemá, proto se nám jeho
reakce mohou zdát přehnané a proto si někdo omylem odůvodní, že onen trest,
který dítko utržilo, je taky adekvátní. Ale naše životní zkušenosti, které
jsme získali, ten světonázor, který jsme si utvořili a naše osobnost, kterou
jsme si zformovali, by nás měla usměrnit a nasměrovat tím správným směrem.

Tak přeji všem dospělým, aby ve svých dětech viděli onu neobyčejnou a
neopakovatelnou křehkost bytí, která se dá velmi rychle neobratným jednáním
zničit.