Podceňování se: jak dítě chválit, aby věřilo samo sobě, a kdy hledat pomoc

Děti přebírají od rodičů nejen chování, ale i způsob, jakým rodiče mluví sami o sobě. Rodič, který se pořád shazuje, učí dítě podceňovat se také. Pomáhá chválit konkrétní snahu místo celé osoby, mluvit o chybách jako o věcech k opravě a včas poznat, kdy už nejde o běžnou nejistotu, ale o potíž, kterou má řešit odborník.

Sebedůvěra se u dětí nevytváří jednou větou ani jednou pochvalou. Vzniká z tisíců drobných zkušeností: jak reaguje dospělý, když se dítěti něco nepovede, jak mluví o sobě a o ostatních a jak nakládá s kritikou. Dobrá zpráva je, že to rodič může ovlivnit. Stačí změnit několik zvyků, které máme zafixované.

Proč se děti podceňují a co s tím mají společného rodiče

Děti se učí hlavně pozorováním. Když slyší maminku říkat „já jsem na to blbá“ nebo „já nic neumím“, berou to jako normální způsob, jak se o sobě mluví. Totéž platí o mluvení o vlastním těle, o práci nebo o zdánlivě drobných věcech, například o tom, že „se nepovedlo vařit“. Dítě si z toho nevezme, že jde o legraci, ale že tohle je správné měřítko sebe samých.

Podceňování se nevzniká jen z řečí. Mohou za ním být i další okolnosti:

• Srovnávání. S kamarády, sourozenci nebo bratranci. Dítě z toho slyší: „Nejsi dost dobrý.“
• Kritika osoby místo činu. „Jsi nešikovný“ je jiná věta než „tohle se ti nepovedlo, zkusíme to jinak“.
• Přehnané nároky. Dítě se snaží, ale cíl je pořád o kus dál.
• Nezájem o snahu. Když se oceňují jen výsledky, dítě se naučí, že snaha nic neznamená.
• Šikana a zkušenosti ve škole. Opakované posměšky mohou sebeúctu podkopat hluboko a dlouhodobě.

Jak děti chválit, aby jim to pomáhalo

Chvála je důležitá, ale ne každá funguje. Obecné „jsi šikovný“ po čase ztrácí účinek, protože dítě neví, za co. Lepší je popsat, co jste viděli. Například: „Všimla jsem si, že jsi skládal věž, i když se několikrát zřítila.“ Taková věta posiluje vytrvalost a dítě ví, co udělat příště.

1. Chvalte konkrétní snahu a postup. Ne jen výsledek.
2. Neříkejte „nejlepší“. Dítě se pak bojí, že by přestalo být nejlepší, a vyhýbá se riziku.
3. Nechte ho dokončit. Nespěchejte a nedělejte věci za něj, když to zvládne. Zvládnutí samo o sobě je odměna.
4. Přiznejte vlastní chyby. „Spletla jsem se, zkusím to znovu“ je věta, kterou se dítě učí odvahu.
5. Vyslechněte, než poradíte. Dítě, které cítí, že ho někdo bere vážně, se postupně přestane podceňovat.

Optimismus není povinné nadšení

Radu „mysli pozitivně“ děti ani dospělí nevezmou vážně, pokud je stále něco trápí. Zdravý optimismus neznamená, že všechno vidíme růžově. Znamená, že když se něco nepovede, nehledáme důkaz, že jsme k ničemu, ale hledáme, co příště udělat jinak. Rodič to může předvádět vlastním příkladem: nahlas říct, co se mu podařilo, i co se nepovedlo a jak to vyřeší.

Pozor také na opačný extrém. Dítě, kterému rodiče pořád tvrdí, že je dokonalé, ztrácí kontakt s realitou a při prvním neúspěchu je zaskočené. Cílem je realistické sebevědomí: vím, co umím, vím, co neumím, a vím, že se to dá zlepšit.

Puberta: tehdy se sebehodnocení láme

V pubertě se mění tělo, vztahy i nároky ve škole. Dospívající často pochybují, zda jsou dost hezcí, dost chytří nebo dost oblíbení. Hledají vzory a ty bývají z internetu, ze sociálních sítí a od známých osobností. Jsou na obrázcích upravených filtry a vybraných okamžicích, které nejsou skutečný život. Rodič nemůže vzory zakázat, ale může s dospívajícím mluvit o tom, co vidí, a co za tím stojí.

Pomáhá také, když rodič nezlehčuje obavy a nesmetává je „to přejde“. Rodič, který poslouchá a bere dítě vážně, je důležitější než ten, který hned radí. Hádky kvůli zákazům jsou v pubertě běžné a patří k oddělování od rodičů. S odstupem času je mnoho dospívajících pochopí. Zákaz ale vysvětlujte a držte se v něm důslednosti, pokud jde o bezpečnost. K tématu vzhledu a tlaku okolí se hodí i článek Značkové oblečení, kde se řeší, proč děti chtějí značky a jak to uchopit.

Drobnosti, které se každý den počítají

Sebedůvěra se nebuduje velkými gesty, ale denním provozem. Zkuste těchto pár návyků:

• dejte dítěti úkol, který zvládne a který patří do rodinného provozu, třeba prostřít stůl nebo vybrat oblečení,
• když se nedaří, zeptejte se „co by pomohlo?“ místo „proč jsi to neudělal?“,
• večer se krátce zeptejte, co se dnes povedlo, a vy také řekněte, co se povedlo vám,
• nechte dítě rozhodovat v maličkostech, protože každé rozhodnutí je trénink,
• nesrovnávejte sourozence ani děti mezi sebou, ani v dobrém, ani ve zlém.

Nic z toho nezabere hodinu. Funguje to proto, že se to opakuje, a dítě si z opakování odnáší, že je přijímané takové, jaké je, včetně chyb.

Kdy už nejde o běžnou nejistotu

Nejistota k dospívání patří. Pokud se ale objeví následující příznaky, nečekejte, až to přejde, a vyhledejte pomoc dětského lékaře, psychologa nebo pedopsychiatra:

• dítě dlouhodobě ztrácí zájem o věci, které ho dřív bavily, je smutné nebo podrážděné,
• výrazně se změnilo jeho stravování, hubne nebo se o jídle neustále myslí a mluví,
• vyhýbá se škole, kamarádům nebo odmítá chodit ven,
• mluví o tom, že za nic nestojí, že by bylo lepší, kdyby tu nebylo, nebo se zraňuje,
• má potíže se spaním, stálé bolesti hlavy nebo břicha bez zjevné příčiny.

Při jakékoli zmínce o sebepoškozování nebo sebevraždě jednejte okamžitě: nezlehčujte to, zůstaňte s dítětem a kontaktujte lékaře, krizovou linku nebo záchrannou službu. Dětem a dospívajícím pomáhá například Linka bezpečí a dětský lékař může doporučit psychologa. Informace o duševním zdraví najdete také na webu Národního ústavu duševního zdraví.

A co rodič: začněte u sebe

Podceňování se u rodiče není slabost. Pro mnoho žen na rodičovské je výsledkem únavy, málo spánku a pocitu, že všechno dělají špatně. Pomáhá s tím několik malých kroků: všímat si, co se podařilo, mluvit o sobě stejně, jako byste mluvili o kamarádce, a přijmout pomoc. Dobře fungují také drobné věci jen pro sebe, třeba čtení, pohyb nebo kávu s přítelkyní. Pokud se vám zdá, že se vás podceňování týká silněji, promluvte si s lékařem, protože může jít o depresi nebo vyčerpání. Podrobněji o návratu do práce a vyrovnání se s nároky na sebe píšeme v článku Práce versus mateřství. A pokud se vás týkají hodnotící věty od okolí, přečtěte si, jak působí na ženy v jiné situaci, v textu Věty, kterými jistě nepotěšíte svobodné matky.

Časté otázky

Je vyhýbání se chvále dobrý nápad?

Ne. Dětem chvála prospívá, jen by měla být konkrétní a upřímná. Jedna z častých chyb je chválit pořád a za všechno, což hodnotu pochvaly snižuje.

Jak mluvit s dítětem, které říká, že je hloupé?

Nehádejte se s ním a nezlehčujte to. Zeptejte se, co se stalo, že to tak cítí, a pojmenujte, co vám zvládlo. Pokud se věta opakuje a doprovází ji smutek, domluvte návštěvu u dětského lékaře nebo psychologa.

Mohou za podceňování sociální sítě?

Mohou ho zhoršovat, protože ukazují upravené obrázky a srovnávání je tam neustálé. Pomáhá omezit čas, mluvit o tom, co je vidět a co ne, a hlídat, zda dítě po používání nemá horší náladu.

Kdy jít s dospívajícím k odborníkovi?

Když potíže trvají déle než několik týdnů, mění se jídlo, spánek nebo škola, nebo když dítě mluví o sebepoškození. Začít můžete u dětského lékaře, který vás nasměruje dál.