Soužití dvou generací – 2. část
Jako u všeho v životě i u soužití generací jsou potřeba kompromisy. A nemusí se soužití měnit v menší tragédii a plánovaný úprk. Někdy to může být naopak velice příjemné. V čem? Dělba práce. Mít si komu postěžovat. Nehrozí večery „sama u televize“. Když se řeší nějaký problém, víc hlav víc ví.
Ale nutně musíte mít „svůj koutek“. Místo, kde jste jen svou paní a rozhodujete si o všem sama. Ideálně oddělený byt. Jinak i sebevětší kompromis vyjde na prázdno.
Ruku na srdce
Jakou budu asi já jednou matkou? Tou hudrující nebo bezmezně milující? Či snad tím zlatým středem? Ať tak či onak určitě si budu držet svoje dítě blízko u sebe po celý život, nejlépe pod jednou střechou. A jaká budu asi tchýně? Tímto mým zamyšlením chci hlavně říci, že neodsuzuji ani jeden extrémní případ tchýní. Nevím, jaký mají za sebou život a proč na své dítě hudrují (chtějí, aby z něj byl pořádný člověk, nebo jim to činí potěšení?) nebo naopak zahrnují přehnanou láskou (kompenzují si nedostatek lásky svých rodičů nebo chtějí jenom „podusit“ budoucí snachu?)
Logicky vzato bydlení s rodiči pod jednou střechou zahrnuje ještě jeden velký problém. Dva lidé = dvojí rodičové. Podle jakého klíče se rozhodnout, jestli mám k našim „nasáčkovat“ svého milého nebo se „nasáčkovat já k nim? Válečné porady v obou místech jsou nezbytností, protože koho já považuji za poloboha, může vidět má rodina úplně jinak a třecí plochy se musejí vyřešit hned, ne jim nechávat volný průběh.
A na úplný závěr majetkově vzato. Pokud jsou na vás vaši rodiče tak hodní, že na vás přepíší část nebo dokonce celý dům či byt, netrvejte za každou cenu na tom, že v páru musí být vše na půl. Život se může různě zamotat a vy zůstanete bez střechy nad hlavou a s očima pro pláč.
