Jak vzbudit u dítěte sebedůvěru

Jak vzbudit u dítěte sebedůvěru

Dědičnost? To je přece to, v co věříme, když máme inteligentní děti. Charlie Chaplin

Tento citát je sice úsměvný, ale má něco do sebe. Podpořme své děti, a pokud v nich vidíme kus sebe, pak víme, na co si dát pozor a co naopak rozvíjet. Tak buďme tvůrci jejich štěstí, radosti, optimismu a víry v sebe.

Často chtějí malé děti dorůst velikosti svého idolu, a to bývá kruté, ona krása, inteligence, bohatství, které vypadá jako zářivé zlato je často jenom pozlátko. Ale dětem se zdá být důležité a sami sebe vidí jako malé myšli. Jediným protilékem je jejich sebejistota. Tu jim pomůže vytvořit právě rodina. Ono blahodárné teplíčko, sebeúcta a vnitřní hodnoty, to všechno mohou dát svému dítěti jenom jeho rodiče. Pokud se tomu nenaučíme v dětství, pak v nás po celou dobu zůstává jakási křehkost a zranitelnost, pak hledáme celý život onu oporu, kterou jsme nenašli v dětství.

Autor obrázku: Jesse Millan

Pokud vidíme dítě typu „já to nedokážu“, „já to nezvládnu“, pak stačí jednoduchá strategie: dítě je potřeba povzbudit k tomu, aby dokázalo čelit životním nástrahám, strastem, těžkému rozhodování a odpovědnosti přiměřené jejich věku. Například předškolní dítě může rozhodnout, co si obléci, co si dá na jídlo, s kým se bude ve třídě kamarádit. A takové dítě lze naučit povinnosti typu denní ustýlání, utírání prachu, pověšení prádla. Rodič ho přitom pořád povzbuzuje slovy: Ty jsi opravdu šikovný, i tatínek si to myslí.

Děti by rodiče měly přijímat takové, jaké jsou a takové je i oceňovat a mít rádi. Jen tak jim dovolí vyjádřit vlastní individualitu. Pokud dítě nebude přesně podle představ rodiče, a rodiče jim to budou neustále připomínat a připodobňovat si je k obrazu svému, pak tím bude dítě jenom trpět a pocit bezpečí a sebedůvěry tím v žádném případě nezíská.

Autor obrázku: Ed Garcia

Je potřeba jim neustále připomínat, že je máme rádi, a to nejen slovně, ale také činy – pohlazením, úsměvem, pusinkou. Je třeba si uvědomit, že jejich přítomnost pokládáme za něco krásného, a ne něco, co je samozřejmé. Proto náš čas, porozumění a ochota naslouchat, když se pohádají se spolužačkou ve škole, když spadnou z kola, když se potřebují vypovídat o své první lásce, to všechno jsou detaily, které tvoří dokonalou mozaiku naší lásky.

Když potřebujeme dítě popostrčit, pak je mít na paměti, že pochvala má větší účinnost než kritika. Takže se otevřeme a mysleme pozitivně. Když uvidíme sklenici způli plnou, pak budeme dobrými vrbami, rádci a pomocníky v kritických situacích, ve kterých se ocitá každý člověk, tedy i naše dítě, alespoň několikrát za život.

Pokud se dítě cítí oproti vrstevníkům slabé, je potřeba mu ukázat a zdůraznit jeho silné stránky. To je ono umění zkompenzovat své slabosti. Každý nemůže být géniem, nebo zručným řemeslníkem, ale každý z nás ovládá jinou stránku, má jiné znalosti, koníčky, nebo záliby, takže pokud vidíme, že se dítě trápí, ukažte mu, v čem je dobrý a co by mohl rozvíjet a v čem se realizovat.

Pokud se dítě cítí na dně, ano, i tak se děti mohou někdy cítit, protože silně prožívají životní situace a ještě k nim nedokáží zaujmout takové rozhodné stanovisko, jako my dospělí, pak jsou tu opět rodiče, kteří dítě podpoří svou životní silou, elánem, zkušenostmi, které nasbírali v průběhu života.

A konečně je důležité dětem předávat nadšení k životu. Dítě se nesmí moc často nudit, musí mít svůj cíl, nebo aspoň představu toho, co by rád dělal, co mu přináší radost a co si bude užívat.

Rodič, který by byl schopen vidět své dítě tak, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: „Vilík nestojí za nic, prodáme ho!“ Laecock

Předchozí článekJak na dětské zlozvyky
Další článekNedostaneš vše, co chceš

Podobné články



Nové články