Svůj velký podíl na sebereflexi dětí má i reklama. Je zde prosazován kult fyzické krásy, lidé jsou zde zdraví, silní a pružní a všichni nutí nám i dětem různé chemické berličky v podobě léků a různých preparátů, po kterých se budeme okamžitě cítit lépe a omládneme. Když vidí a vnímá všechny informace bezbranné dítě, pak je možné, že je bude nekriticky přijímat podle toho, co zrovna diktuje móda. Jediným způsobem, jak mohou rodiče své děti chránit před nekritickým přijímáním všech důležitých informací, které na ně sypou média, je jít vlastním příkladem.
Děti se musí naučit řešit problémy a rodiče jim mohou poskytnout vzor, jak si mají v kritických situacích počínat. Děti dnes reagují na problémy buď melancholickým únikem, nebo zbytečnou agresivitou. Rodiče dětem ukazují cestu, jak používat vlastní inteligenci a charakter k tomu, aby se podařilo potíže zdolávat. Nejprve musí mít člověk sám o sobě dobré mínění a usilovat o dosažení určitých cílů s použitím určité taktiky a charakteru. Musí si být ale dopředu vědom, že součástí snažení je námaha, trpělivost a také píle a obětavost. Když narazí na problémy, pak před nimi nesmí couvnou, ani na ně zaútočit, ale účinně je řešit.
Děti se musí naučit řešit problémy a řešit je samy za sebe. Přijímat svou vlastní identitu a být s ní spokojeni, ne se schovávat za Supermany, Spidermany a Xeny. Pak by mělo být dítě motivováno a mělo by se mu zdůrazňovat, že je taky hrdina, protože dokáže ochránit mladší sestřičku před zlobivými kluky ve školce a sestřička se díky němu nemusí bát chodit do školky. Taky pomáhá mamince a maminka má potom víc času na oba dva, takže ji zachrání od toho, že by nevěděla, kam dřív skočit a neměla by večer čas na pohádku.
Jsou to sice na první pohled banality, ale právě z těchto střípků se tvoří sebedůvěra, vztah s rodiči, zdravý pohled na svět, schopnost odlišit zrno od plev. A právě toto jsou pilíře, na kterých stojí šťastné dětství a jsou taky základními stavebními kameny pro další život.
Dědičnost? To je přece to, v co věříme, když máme inteligentní děti.Charlie Chaplin
Tento citát je sice úsměvný, ale má něco do sebe. Podpořme své děti, a pokud v nich vidíme kus sebe, pak víme, na co si dát pozor a co naopak rozvíjet. Tak buďme tvůrci jejich štěstí, radosti, optimismu a víry v sebe.
Často chtějí malé děti dorůst velikosti svého idolu, a to bývá kruté, ona krása, inteligence, bohatství, které vypadá jako zářivé zlato je často jenom pozlátko. Ale dětem se zdá být důležité a sami sebe vidí jako malé myšli. Jediným protilékem je jejich sebejistota. Tu jim pomůže vytvořit právě rodina. Ono blahodárné teplíčko, sebeúcta a vnitřní hodnoty, to všechno mohou dát svému dítěti jenom jeho rodiče. Pokud se tomu nenaučíme v dětství, pak v nás po celou dobu zůstává jakási křehkost a zranitelnost, pak hledáme celý život onu oporu, kterou jsme nenašli v dětství.
Pokud vidíme dítě typu „já to nedokážu“, „já to nezvládnu“, pak stačí jednoduchá strategie: dítě je potřeba povzbudit k tomu, aby dokázalo čelit životním nástrahám, strastem, těžkému rozhodování a odpovědnosti přiměřené jejich věku. Například předškolní dítě může rozhodnout, co si obléci, co si dá na jídlo, s kým se bude ve třídě kamarádit. A takové dítě lze naučit povinnostitypu denní ustýlání, utírání prachu, pověšení prádla. Rodič ho přitom pořád povzbuzuje slovy: Ty jsi opravdu šikovný, i tatínek si to myslí.
Děti by rodiče měly přijímat takové, jaké jsou a takové je i oceňovat a mít rádi. Jen tak jim dovolí vyjádřit vlastní individualitu. Pokud dítě nebude přesně podle představ rodiče, a rodiče jim to budou neustále připomínat a připodobňovat si je k obrazu svému, pak tím bude dítě jenom trpět a pocit bezpečí a sebedůvěry tím v žádném případě nezíská.
Je potřeba jim neustále připomínat, že je máme rádi, a to nejen slovně, ale také činy – pohlazením, úsměvem, pusinkou. Je třeba si uvědomit, že jejich přítomnost pokládáme za něco krásného, a ne něco, co je samozřejmé. Proto náš čas, porozumění a ochota naslouchat, když se pohádají se spolužačkou ve škole, když spadnou z kola, když se potřebují vypovídat o své první lásce, to všechno jsou detaily, které tvoří dokonalou mozaiku naší lásky.
Když potřebujeme dítě popostrčit, pak je mít na paměti, že pochvala má větší účinnost než kritika. Takže se otevřeme a mysleme pozitivně. Když uvidíme sklenici způli plnou, pak budeme dobrými vrbami, rádci a pomocníky v kritických situacích, ve kterých se ocitá každý člověk, tedy i naše dítě, alespoň několikrát za život.
Pokud se dítě cítí oproti vrstevníkům slabé, je potřeba mu ukázat a zdůraznit jeho silné stránky. To je ono umění zkompenzovat své slabosti. Každý nemůže být géniem, nebo zručným řemeslníkem, ale každý z nás ovládá jinou stránku, má jiné znalosti, koníčky, nebo záliby, takže pokud vidíme, že se dítě trápí, ukažte mu, v čem je dobrý a co by mohl rozvíjet a v čem se realizovat.
Pokud se dítě cítí na dně, ano, i tak se děti mohou někdy cítit, protože silně prožívají životní situace a ještě k nim nedokáží zaujmout takové rozhodné stanovisko, jako my dospělí, pak jsou tu opět rodiče, kteří dítě podpoří svou životní silou, elánem, zkušenostmi, které nasbírali v průběhu života.
A konečně je důležité dětem předávat nadšení k životu. Dítě se nesmí moc často nudit, musí mít svůj cíl, nebo aspoň představu toho, co by rád dělal, co mu přináší radost a co si bude užívat.
Rodič, který by byl schopen vidět své dítě tak, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: „Vilík nestojí za nic, prodáme ho!“Laecock
Formování osobnosti dítěte je dlouhodobý proces, než vytvoříme své vrcholné dílo, musíme se opravdu snažit. Asi nikdy nepřijde chvilka, kdy si řekneme: A hotovo, moje dílo je kompletní. Teď je mé dítě plnohodnotnou osobností, která je vytvořena a dál už se vyvíjet nebude.Nepomůže neustálé omezování, napomínání, zlobení se, musíme jít krůček po krůčku a pomalinku polehoučku tvořit a zakotvit dobré vlastnosti svého potomka. Nejsou sudičky, které by nad kolébkou přiřkly dětem kouzelné dary, jsme tu my, abychom ty zárodky, které v sobě nosí vypilovali ve skutečně dobré a ušlechtilé vlastnosti. Aby se z nich staly schopnosti, které budou moci uplatnit ve svém budoucím životě.
Co je ale nezbytné a jaké vlastnosti bychom měli podporovat, aby náš malý človíček vyrůstal ve spokojeného a šťastného jedince, který navíc bude moci být hrdý na to, jakým je člověkem a jeho vlastnosti se nám kdysi na stáří vrátí jako šťastně hozený bumerang?
1) První důležitou vlastností je pocit nabytí sebedůvěry. Pokud budeme své děti podporovat, pak také samy uvěří, že toho opravdu mohou dosáhnout a úkolů se zhostí s energií a nadšením. My sami cítíme, které vlohy a dary máme rozvíjet a v těchto činnostech také naše potomstvo utvrzujeme. Také slova ocenění působí velmi kladně. Když prohlásíme: Mám tě rád a jsem hrdý na to, jak jsi šikovný a jak se snažíš. Pak věřte, že svému dítěti nemůžete dát víc.
2) Naučte dítě úctě ke druhým lidem a také k poctivosti. Pokud má někdo sebedůvěru, pak to neznamená, že musí být narcisem, násilníkem a silným egoistou. Ne, naopak, děti se učí mluvit pravdu, respektovat svobodu ostatních lidí, ale také zákony, které nám ukládá stát i naše morálka. Pokud svému dítěti důvěřujeme, pak také ono začne důvěřovat nám. A nezapomínejme na vlastní příklad, pouze když rodiče respektují sebe navzájem, své děti, své okolí, přátele, zákony a morálku, pak mohou takoví rodiče vychovávat bezúhonné a poctivé občany.
3) Když jim svěříme různé domácí práce, tak je naučíme odpovědnosti. Například pomůže nástěnka s pravidelným rozpisem, kdo má co udělat a za co je každý z nich zodpovědný. Taky tehdy je potřeba, aby rodiče dokázali své děti ocenit, i když si jsou vědomi, že by úkol sami zvládli lépe.
4) Dávejme dětem nadšení. To je vlastnost, kterou také děti vstřebávají od svých rodičů, nikdo nemůže zapalovat, když sám nehoří. Nadšení je velmi křehké a pokud začneme tuto nespoutanou touhu u svých dětí dusit, stačí velká kritika, zbytečná ironie, sarkasmus, pesimismus, pak se děti mohou stáhnout a nebudou chtít spolupracovat.
5) Děti by měly být soucitné a citlivé. Právě i empatii a citlivost k problémům a utrpením druhých lidí mohou rodiče snadno rozvíjet nebo ničit.
6) Pokud jsou nějaké obtíže, problémy, překážky, pak není v rodině nic jednoduššího, než je společně překonávat, vzájemně se podporovat a pokud ze situace vyjdeme jako poražení, tak si z ní vzít ponaučení. Nikdy není porážka definitivní, když cítíme podporu své rodiny.
7) Pokud děti umí vyjednávat, je to velká deviza. Naše společnost je bohužel sobecká a taky násilnická. Děti kolem sebe cítí neustále napětí a agresivitu, musí být arogantní a mít ostré lokty, aby se v takové společnosti neztratily. Ale mnohdy je lepší ustoupit nebo dojednat se svým protějškem rozumnější podmínky a ne se prát a bojovat za každou cenu. Toto umění je plodem velkého cviku, který se dá n a učit především v rodině. Zde jsou prapůvody většiny hádek a rozmíšek. Zde dítě naráží na řadu velkých změn. A s těmi se musí někdy hodně bolestivě utkat.
7) Děti by měly být tvořivé. Pokud budou dostatečně stimulovány a podněcovány námi dospělými, pokud bude drážděna jejich zvědavost a zájem o nové a zajímavé věci, pak se budou na svůj život dívat jako na zajímavé a krásné dobrodružství, které stále přináší něco nového a podnětného. Pak se budou těšit na každé nové ráno a budou ve své zvědavosti a zkoumání sami pokračovat. Potřebují jenom vodítko, aby věděly, jak na to.
7) Smích léčí. Pokud se v rodině hodně smějete, tak věře, že děti budou nejen šťastnější, ale také optimističtější a schopny se vypořádat s problémy, které je v životě čekají daleko snadněji než ti, kteří jsou jenom zasmušilí a vážní.
8) Buďte dětem oporou. Buďte pramenem síly, která děti neopouští, buďte tím v zadu, na kterého je vždycky spolehnutí, buďte jejich skálou a životním milníkem, ke kterému se budou vždycky vracet.
Děti by měly dostat od svých rodičů dvě věci: kořeny a křídla. Kořeny směřující do minulosti a křídla, volnost a svobodu, mířící k zodpovědné budoucnosti. (J. W. Goethe)
Pokud nebudeme myslet pozitivně, pak vidíme vždycky pohárek z půli prázdný, kdežto optimista způli plný. Není dobré vidět věci černě, protože to může být počátkem všeho zlého v našem životě a tím taky můžeme negativně ovlivnit sebereflexi našich dětí. Když uslyší z našich úst na svou adresu zejména chválu, pak není třeba se divit, že samo budou chválu dále šiřit a bude o sobě mít kladné mínění.
Pokud ovšem vidíme věc vždycky negativně a budeme tím směřovat výchovu našeho potomka, pak s největší pravděpodobností vychováme člověka věčně nespokojeného, který nedokáže vydržet sám se sebou, natož tak s jinými lidmi.
Rodiče by měli začít hlavně u sebe. Pokud děti uslyší z maminčiných úst nesebevědomou větu: „Nejsem dobrá matka.“, pak si to budou zřejmě myslet. Svým dětem ale dáváme to nejlepší a vychováváme je co nejsrdečněji.
Pro pubertální mládež je často matka třídním nepřítelem. Protože jim zakazuje tolik věcí, které by rádi dělali a často tak dochází k hádkám, kterých potom později sami litují. Až teprve v dospělosti sami pochopí, že tato doba, kdy byli nespokojení a matka a otec je pořád pronásledovali nesmyslnými zákazy a nařízeními, měla něco do sebe a formovala jejich vidění světa.
Často si pubertální mládež myslí, že není hezká a snaží se najít nějaký vzor, se kterým by se ztotožnila. Někdy tato obdivná láska může přerůst až v obsedantní chování. Mějte se rádi takoví, jací jste. Mějte na mysli, že modelky a modelové jsou sice hezcí, ale za jakou cenu. A přináší jim to větší radost a zadostiučinění v jejich soukromém životě.
Mějte rádi sami sebea budete mít rádi i své okolí. Sebelásky, pokud není narcistická a přehnaná, je dobrým základem, na kterém se dá stavět hezký vztah s ostatními lidmi a taky spokojený a šťastný život.
Tím, že se podceňujete nejvíce ublížíte sami sobě a svým blízkým. Pokud chcete být v životě šťastní, mějte na paměti, že jste důležití, jste laskaví a pokud se budete snažit, tak i vnitřně krásní, a to jsou vlastnosti, které vaše okolí docení nejvíc.
