Trestat či chválit?

Trestat či chválit?

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech, máme pocit úlevy a dokonce štěstí, že nikdo nikomu nepodává zprávy o nás.

John Boynton Priestley

Autor obrázku: Randen Pederson

Onen citát je velkou pravdou. Sami dokážeme svým dětem vyčítat věci, které jsme sami v jejich věku prováděli, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme na to jaksi pozapomněli. Nebo chceme napravit sami svoje vlastní chyby, kterých jsme se dopustili v dětském věku? Ať je to tak nebo tak, pravdou zůstává, že se jedná o známou pravdu.

Jde tedy trestat opravdu dítě, ne sebe? A to za to, co udělalo ono, ne za to, co jsme udělali my. Pokud se rozhodneme pro fyzický trest, pak nesmít být krutý a ponižující či nehumanní. To by pak mohlo vést k tomu, že dítě bude reagovat podobně neadekvátně, například agresí, tím, že zkusí drogy nebo se chytne party, která mu ukáže cestu do pekel, nebo začne se sebepoškozováním, útěkem z domu nebo tím, že se bude chtít rodičům pomstít. Pokud budeme dítěti pořád nadávat za to, že je tlusté a předhazovat mu vychrtlé modelky s velikostí 32, a budeme to opakovat dnes a denně, nejen v soukromí, ale i před rodinou, kamarády a budeme zbytečně tvrdí, pak by se jednoduše mohlo stát, že dítě bude trpět bulimií anebo anorexií.

Musíme rozlišovat mezi tím, jakou volíme podobu fyzického trestu – jestli jde o plácnutí přes prsty, nebo poplácnutí přes zadek. Musíme si dát pozor na takové tresty, kdy plácneme dítě přes tvář nebo po hlavě, to vnímá dítě jako potupu a může mu to nechat šrámy na duši.
Taky si musíme uvědomit, že věk dítěte hraje velkou roli, pokud je dítě mladší roku a půl, pak určitě nechápe souvislost svého přečinu s následným trestem.

Autor obrázku: aubreyisgreen

Když se na dítě zlobíme a přestaneme s ním mluvit, tak to taky dítě bere jako velký trest. Ale pozor, pokud to přeženeme a nekomunikujeme s dítětem ani když nás opravdu potřebujeme nebo nepřiměřeně dlouhou dobu, pak může získat pocit, že už ho nemáme rádi. A pak mu můžeme ublížit. Tuto větičku používají někteří rodiče jako velkou a těžkou zbraň: Nedělej to, nebo už tě nebudu mít rád. To je tvrdý úder, který zasáhne sebevědomí každého dítěte a pak může trvat velmi dlouho, aby pochopilo, že ho máme pořád stejně rádi.

Pokud staršímu dítěti zakážeme se dívat na televizi nebo jít na internet či stýkat se s kamarády, pak musíme mít zase na paměti, že platí určitá míra, pokud zakážeme jít dítěte celý školní rok ven, pak je jasné, že zákaz nebude dodržen a pak pozbývá jakýkoliv smysl, nebo že nás dítě poslechne, ale pak mu vnitřně velmi ublížíme a může si nést dlouhodobá traumata. Fyzické tresty pozbývají u starších dětí účinnosti. Předsavte si, jak maminka, která má 55 kilo dává na zadek svému sedmdesátikilovému drobečkovi, pak to není ani účinné, ani výchovné, ale spíš směšné a míjí se účinkem.

Pozor na to, abychom trestali děti prací. Pak by u nich mohlo být zafixované, že práce se pojí s trestem a  pak bychom tam marně hledali radost z hezky udělané práce. Toto trauma by mohlo přetrvat až do dospělého věku a pak by takový dospělák chodil nerad do práce, a to nikdo z rodičů určitě nechce.

Pokud ale své dítě spíš trestáme, než chválíme, pak si musíme uvědomit, že neděláme dobře, protože v dítěti převládnou negativní emoce a to ho přiměje ke špatnému jednání, může trpět komplex méněcennosti, snaží si pozornost ostatních sjednat prostředky, které za každou cenu vzbudí zájem, a to i když jsou nepříjemné a nepřiměřené. Pozitivní motivací můžeme dítě cíleně směřovat k tomu, co je správné a ukázat mu tak dobrý směr jeho života, to, za co ho budou mít ostatní – i on sám sebe – rádi.

Musíme být tedy hlavně trpěliví, protože si dítě různé věci z hoto, co udělalo ani neuvědomuje.
Používejte pochvalu. Je to nejlepší způsob, jak přimět už velmi malé děti dodržovat pravidla. Pokud nějakým způsobem poruší pravidla, pak se nesmíme zbytečně hněvat, ale jasně a srozumitelně mu vysvětlíme, co bylo špatně a na co si má příště dávat pozor. Pak důsledně trváme na tom, aby řekl, udělal to, co by se mělo říct či udělat a v budoucnosti vyžadovat plnění.

Jak vzbudit u dítěte sebedůvěru

Jak vzbudit u dítěte sebedůvěru

Dědičnost? To je přece to, v co věříme, když máme inteligentní děti. Charlie Chaplin

Tento citát je sice úsměvný, ale má něco do sebe. Podpořme své děti, a pokud v nich vidíme kus sebe, pak víme, na co si dát pozor a co naopak rozvíjet. Tak buďme tvůrci jejich štěstí, radosti, optimismu a víry v sebe.

Často chtějí malé děti dorůst velikosti svého idolu, a to bývá kruté, ona krása, inteligence, bohatství, které vypadá jako zářivé zlato je často jenom pozlátko. Ale dětem se zdá být důležité a sami sebe vidí jako malé myšli. Jediným protilékem je jejich sebejistota. Tu jim pomůže vytvořit právě rodina. Ono blahodárné teplíčko, sebeúcta a vnitřní hodnoty, to všechno mohou dát svému dítěti jenom jeho rodiče. Pokud se tomu nenaučíme v dětství, pak v nás po celou dobu zůstává jakási křehkost a zranitelnost, pak hledáme celý život onu oporu, kterou jsme nenašli v dětství.

Autor obrázku: Jesse Millan

Pokud vidíme dítě typu „já to nedokážu“, „já to nezvládnu“, pak stačí jednoduchá strategie: dítě je potřeba povzbudit k tomu, aby dokázalo čelit životním nástrahám, strastem, těžkému rozhodování a odpovědnosti přiměřené jejich věku. Například předškolní dítě může rozhodnout, co si obléci, co si dá na jídlo, s kým se bude ve třídě kamarádit. A takové dítě lze naučit povinnosti typu denní ustýlání, utírání prachu, pověšení prádla. Rodič ho přitom pořád povzbuzuje slovy: Ty jsi opravdu šikovný, i tatínek si to myslí.

Děti by rodiče měly přijímat takové, jaké jsou a takové je i oceňovat a mít rádi. Jen tak jim dovolí vyjádřit vlastní individualitu. Pokud dítě nebude přesně podle představ rodiče, a rodiče jim to budou neustále připomínat a připodobňovat si je k obrazu svému, pak tím bude dítě jenom trpět a pocit bezpečí a sebedůvěry tím v žádném případě nezíská.

Autor obrázku: Ed Garcia

Je potřeba jim neustále připomínat, že je máme rádi, a to nejen slovně, ale také činy – pohlazením, úsměvem, pusinkou. Je třeba si uvědomit, že jejich přítomnost pokládáme za něco krásného, a ne něco, co je samozřejmé. Proto náš čas, porozumění a ochota naslouchat, když se pohádají se spolužačkou ve škole, když spadnou z kola, když se potřebují vypovídat o své první lásce, to všechno jsou detaily, které tvoří dokonalou mozaiku naší lásky.

Když potřebujeme dítě popostrčit, pak je mít na paměti, že pochvala má větší účinnost než kritika. Takže se otevřeme a mysleme pozitivně. Když uvidíme sklenici způli plnou, pak budeme dobrými vrbami, rádci a pomocníky v kritických situacích, ve kterých se ocitá každý člověk, tedy i naše dítě, alespoň několikrát za život.

Pokud se dítě cítí oproti vrstevníkům slabé, je potřeba mu ukázat a zdůraznit jeho silné stránky. To je ono umění zkompenzovat své slabosti. Každý nemůže být géniem, nebo zručným řemeslníkem, ale každý z nás ovládá jinou stránku, má jiné znalosti, koníčky, nebo záliby, takže pokud vidíme, že se dítě trápí, ukažte mu, v čem je dobrý a co by mohl rozvíjet a v čem se realizovat.

Pokud se dítě cítí na dně, ano, i tak se děti mohou někdy cítit, protože silně prožívají životní situace a ještě k nim nedokáží zaujmout takové rozhodné stanovisko, jako my dospělí, pak jsou tu opět rodiče, kteří dítě podpoří svou životní silou, elánem, zkušenostmi, které nasbírali v průběhu života.

A konečně je důležité dětem předávat nadšení k životu. Dítě se nesmí moc často nudit, musí mít svůj cíl, nebo aspoň představu toho, co by rád dělal, co mu přináší radost a co si bude užívat.

Rodič, který by byl schopen vidět své dítě tak, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: „Vilík nestojí za nic, prodáme ho!“ Laecock

Jak vytvořit ideální rodinné ovzduší

 

Jak vytvořit ideální rodinné ovzduší

Pro své děti chceme jenom to nejlepší, a k tomu určitě zařadíme ideální a pohodovou rodinnou atmosféru. Jak se o ni ale máme postarat? Láska je živnou půdou, která udělá z dětí morální a kulturní bytosti, utvoří z nich skálu, na které mohou vystavět svůj život, který bude pevný v základech. Rodina musí být nabita kladným citovým jádre. Nálada musí být upřímná, hluboká a stabilní.

Autor obrázku: Meggy

– Každý musí mít čas, energii a taky odhodlání přinést pro své dítě oběť, dát mu jinými slovy sám sebe. Ti, kteří se o to nesnaží skončí v propadlišti, občas je za tím jenom jejich vlastní nedbalost. Každý ze členů rodiny se musí snažit, aby rodina fungovala. Může se stát, že je někdo chvíli indisponovaný, ale od toho jsou tu ostatní, aby mu poskytli ochranný štít a pomohli mu dostat se zpátky do kruhu rodinného.

– Být šťastný za každý den, který můžeme strávit spolu a dávat tak našim dětem najevo, že je nebereme jako samozřejmost, ale jako velký dar, kterého si vážíme a máme jej rádi.

– Dávat si najevo svou lásku. Nestačí si jen myslit, že to, co dělám, je důkazem naší lásky k dítěti, dítě potřebuje ona magická slova i slyšet: Mám tě moc ráda, zlatíčko. Nás to nic nestojí a pokud dítě uslyší laskavá slova častěji, bude sebevědomější a v těžkých chvílích se nebude bát obrátit na své rodiče, protože bude vědět, že jsou jeho přístavem.

Dělat věci spolu. Protože to posiluje pocit sounáležitost. Nestačí koupit dítěti drahé autíčko na ovládání, ale hrát si s ním, prožívat spolu radosti i starosti, které dokáží stmelit celou rodinu.

Autor obrázku: Mikhail Koninin

– Řešit problémy. Každý má své problémy, a to i dítě. Může se jednat o banalitu, například o to, že se dítě pohádá ve školce s kamarády a moc ho to mrzí a neví, jak se s nimi opět spřátelit. Je to vážný problém, kterému dospělý nepřičítá velkou důležitost, ale pro dítě je to vážný problém a pokud se pokusíme dítěti naslouchat a pomoct mu problém vyřešit, posune nás to o krok blíže.

– V rodině může dítě dostvat zpětnou vazbu, díky které si uvědomuje vnímání sebe sama. Například způsob oblékání, své postoje a názory, myšlenky. Rodina mu nastaví zrcadlo, které je laskavé a s takovou zpětnou vazbou se dítě může hezky vypořádat.

– Rodina musí stát na silném základu. K tomu pomohou společné zvyky, tradice, víra, společná modlitba, společná večeře s vyprávěním si, co se přes den stalo. Vyslechnutí si rad svých příbuzných, sdílení autentických hodnot, které jsou duší rodiny, kterou tvoří porozumění, láska, něha a odpuštění.

Agrese u dětí

Agrese u dětí

Máte pocit, že se z Vašeho potomka snad zblázníte? Pak rozhodně nejste jediní! Pokud se však musíte doma potýkat s problémem přílišné agrese vůči Vám samotným nebo vůči jejich sourozencům, o to horší jsou pak Vaše pocity zklamání a bezmoci.

Jak takovéto chování správně řešit?

Na to asi nikdo znát odpověď nebude, ani Vaše okolí, ani odborníci. Většina odborníků Vám totiž bude tvrdit, že z toho vyrostou. Agresivní chování se může projevovat různými způsoby.

Autor obrázku: Rolands Lakis

Nejčastější projevy jsou:

– vzteklost

– hysterické záchvaty kvůli malichernostem

– berou hračky svým sourozencům a mají následně radost z jejich pláče

– mlácení a kopání do prostoru i osob kolem něj

– záměrné ubližování ostatním dětem a dokonce i „zvednutí ruky“ na vlastního rodiče

– odmlouvání a neposlušnost

Nevěšte hlavu a ani se neobviňujte ze selhání v jeho výchově! Není to ničí selhání, pouze jakási snaha tohoto dítěte na sebe více upozornitPříčin může též být několik, jako například závist nebo žárlivost na to, že věnujete více pozornosti mladšímu sourozenci nebo novému partnerovi.

Fyzickými tresty však také příliš nezmůžete, právě naopak. Dítě bude ještě více agresivní na všechny ve svém okolí.

Návštěvou odborníka se situace může i nemusí vyřešit. Pokuste se věnovat všem Vašim dětem stejně. Odměňovat je častou pochvalou, objetím i dárky, ale i tresty musí být rozděleny stejnou měrou, protože pak si nebudou připadat odstrčené a nemilované!