Ti z Vás, rodičů, kteří mají doma děti v pubertě, se mnohdy cítíte, jako v blázinci.
Pokud doma komunikujete s puberťákem, či dokonce s dvěma a více, máte dozajista velmi často pocit, že mluví s „mimozemšťany“. Snaha o usměrnění „puberťáka“, hodně často vychází zcela naprázdno. Většinou jsou roztěkaní, podráždění a vždy pro Vás najdou pohotovou a pro ně uspokojující odpověď na všechny Vaše argumenty, či rozčilování.
Rodiče: „To si po sobě nemůžete to oblečení uklidit?“ Puberťák: „Za chvíli! Jen co dokoukám ten film!“
Rodiče: „Proč jsi dostal/a z té písemky čtyřku?“ Puberťák: „Ále, já to uměl/a, ale nějak jsem měl/a v tu chvíli výpadek. A to můžeš být ráda, že mám jen tu čtyřku, protože jinak skoro celá třída dostala za pět!“
Rodiče: „Jak to, žes dostal/a ve škole poznámku? Tos nemohl/a tu svačinu sníst až o přestávce?“ Puberťák: „Nemoh/la, do té doby by se to mohlo zkazit!“
Tak přesně takovéto pohotové odpovědi Vás dozajista od Vašich dětí doslova uzemní! Nakonec jen s kroucením hlavy rezignujete, a raději už se na nic jiného ptát nebudete. Protože v okamžiku jejich nápadité a peprné odpovědi nevíte, zda se máte začít smát, anebo je nějak potrestat, za jejich troufalost.
Radit, jak s dětmi v pubertě jednat, není vůbec snadné. Každé dítě pubertu prožívá jinak a Vám, jako jejich rodičům, nezbývá nic jiného, než se obrnit trpělivostí a snažit se problémové chování řešit domluvou a kompromisy.
Ječením a fyzickými tresty nic nevyřešíte. Spíše naopak. Bude to ještě horší. A doufejte, že z pubertálního období co nejrychleji Vaše dítka vyrostou.
Jak definovat vztahy v rodině? Jsou vztahy různé, někde se rodiny milují a daly by za sebe život a jinde by se navzájem povraždily.
Jak je to vůbec možné?
Je to tím, že jsme každý jiný a každý jinak přijímáme různé situace. Většinou se rodiny hádají buď kvůli penězům, nebo kvůli majetku, protože soupeří, kdo toho dostane nejvíc.
Přitom, proč se tohle děje.. i když si za to někdy můžou sami rodiče. Třeba ti, kteří vztahy tímto v rodinách pomalu a jistě rozvracejí. Řeknou: „Dům dostane ten, kdo se o nás na stará kolena postará!“ Mezi dětmi to vyvolává určité emoce a už přemýšlejí nad tím, jak dostat celý dům, místo toho, aby rodiče řekly: „Tak tady naše dcera dostane polovinu domu a tady náš syn také polovinu domu, aby to bylo spravedlivé.“
Ale to ne, tak to prostě v dnešním světě nefunguje. Kolikrát se o dědictví přihlásí i příbuzní, které jste celý život neviděli, ale vidí peníze a problém je na světě. Samozřejmě, dá se tomu zabránit závětí, ale je to na dlouhé lokty a pření mezi rodinou či sourozenci o majetek určitě není žádná procházka růžovým sadem.
Sama do dnes nechápu proč, a co tohle zapříčinilo, dřív to takhle nefungovalo. Dřív se rodina majetku radši vzdávala, aby s tím neměli zbytečné starosti… jestli to je dnešní zlou dobou, že člověk žije z almužny a musí vyžít, protože mu nic jiného nezbude, tak proč si nepřilepšit? Pokud by to bylo soupeření mezi cizími lidmi, chápu to, ale pokud je soupeření o majetek a peníze v rodině … rozhodně mi nějaký dům nebo peníze nestojí za ty všechny nervy a soudní tahanice.
„Obdivuji“ ty lidi, kteří tohle podstupují kvůli pár miliónů nebo spíše po rozdělení majetku do více sourozenců kvůli pár statisícům, které dnes neznamenají už tolik peněz, jako dřív.
Hold mám asi opravdu starou školu a myslím si, že by se v tomhle ohledu měli nad sebou všichni, kdo tohle téma dobře znají zamyslet a popřemýšlet o tom, jestli to není trochu nelidské.
Vím, lidi jsou různí, 100 lidí, 100názorů a tradic, ale opravdu mi to přijde vůči rodině velmi vulgární a vězte, že rodina je ve vašem životě to nejdůležitější a vše co na tomto světě máte a podle toho bychom se měli všichni chovat, a ne se o domy a peníze rvát, jako o kus mršiny.
Máte doma probém vést účinně rozhovor se svým dítětem? Chcete, aby si něco odneslo, ale máte problém s tím, že dítě bere vaše rady a užitečné odkazy jako zbytečné moralizování a vy jste zaskočeni a zahnáni do slepé uličky?
Pak si uvědomte, že pokud vedete dialog, tak musí mluvit všichni, a ne jenom rodič. Jde o poměrně jednoduchou věc, ale opak je pravdou. Rodiče často svým dětemneumějí naslouchat a děti jim taky potřebují otevřít srdce a svěřit se s tím, co je těší či trápí a potřebují se tak podělit o své nitro a o svoje pocity s někým, kdo je doma pro ně a koho mají rádi a komu důvěřují. Rodiče zase naopak řeší problém, jestli nejsou moc přísní nebo shovívalí.
Je potřeba si uvědomit, že doma nebojujeme o moc, není ani vítězů ani poražených, neválčíme, ale jsme spolu v míru a máme se podle toho taky chovat. Ani děti nechtějí být pořád mezi poraženými. Rodiče samozřejmě taky a pak volí autoritativní typ výchovy, děti se jim samozřejmě vzpírají a zlobí se, pociťují zášť a nespravedlnost a potřebují únik a proto se neadekvátně brání.
Pokud ale jsou na své děti krátcí rodiče, pak je to ještě horší. Děti si dělají, co chtějí a jsou impulzivní, nevychované a sobecké, často jsou nezvladatelné a nevypočitatelné a okolí je vnímá jako rozmazlené a nesympatické. Rodič to samozřejmě vidí a trpí situací a má výčitky svědomí, že se nechová jako pravý rodič a své dítě nezvládá.
Jak tedy se svými dětmi mluvit, komunikovat, vést dialog?
Jednoduše, aby ani jedna strana by neměla mít pocit, že vítěží nebo prohrává. Hledat řešení a možnosti, které jsou přijatelné pro obě strany. Pokud se rodič dostane do konfliktu se s svým potomkem, pak si musí uvědomit, že situace je sice krizová, ale chce hledat řešení. Domluví se s dítětem na kompromisu, při kterém ani jedna strana nemá pocit, že prohrává.
Máš v pokojíčku nepořádek a nebaví tě to pořád uklízet? Dobře, pak můžeš převzít některé z mých povinností a já ti pomůžu s úklidem v pokojíčku. Můžeš dvakrát týdně vyluxovat koberce a já ti za odměnu dvakrát týdně pouklízím v pokojíčku.
Pokud jsme našli variantu příhodnou pro obě strany, pak jsou všichni spokojení a nemusí mezi nimi zůstávat chuť poraženosti a dokonce nějaká antipatie. Kdyby rodič vytrval ve svém autoritářství a nutil dítě do něčeho, co se mu opravdu příčí, pak by v něm zřejmě vypěstoval averzi a dítě by pořádek do konce života nemělo rádo. Pokud by naopak všechno udělal za něj, pak by si na to dítě pohodlně zvyklo a nesnažilo by se o nic, protože ví, že rodič je slabý a zvládne všechno udělat sám, aby měl s dítětem klid a nemusel se s ním hádat.
Aby bylo v rodině méně soupeření a víc porozumění
1. Nejprve označme, co se nám oběma nelíbí. Vyberme si na to chvíli, kdy ani jedna strana není podrážděná, abychom se dostali rychle k jádru problému a měli při tom chladnou hlavu.
2. Zkusme si spolu sednout a vyhledat možná řešení. Nad nimi diskutujme a pomůže i napsat plusy a minusy jednotlivých řešení.
3. Zhodnoťme ta nejlepší řešení – proč je toto řešení lepší než ta ostatní? Vyjádříme tak nahlas své pocity a jsme zase o kus blíž vytouženému cíli.
4. Vybereme to řešení, které se nám zdá být nejpřijatelnější. Vidíme, že se vzájemná shoda začín rýsovat a věříme, že se daný problém vyřeší. Obě strany se vzájemně ujistí, že byla ona volba oběma stranami pochopena stejně.
5. Objasníme podrobnosti a rozhodneme se za jakých podmínek bude věc řešena – kolikrát týdně budeš luxovat, v jakou hodinu se ti to nejvíc hodí atd.
6. Pokud v reálu zjistíme, že jsme si na sebe naložili velké břemeno, pak není nic jednoduššího než se k tomu přiznat a diskutovat o dalším řešení
A tak bude rodina v míru a v harmonii jako jeden celek.
