Výchova dětí – 1. část
Kdo miluje své děti, nemůže mít to srdce, aby je i vychovával.Dušan Radović
Kdo své dítě miluje, ten jedná instinktivně – pak je láska, která ho vede, daleko lepší, než spousta moudra, které načte v knihách.
Pokud si stanovíme zásady, které jsou pro nás důležité a které bychom rádi svému dítěti předali, pak buďme důslední a nedejme se obměkčit ani dítětem ani tím, že už se nám nechce, že už jsme unavení a nemáme chuť dál v tom pokračovat.
Ono je jednoduché říct: Tak když nechce Maruška zdravit, tak ať tedy nezdraví. Ale v reálu se nám takové jednání vrátí jako bumerang. Učitelka i sousedky si budou stěžovat, koho jsme to vlastně vychovali, když ta naše Maruška neumí ani pozdravit.
Pravidla by měla být přiměřená chování a také povaze našeho dítěte. Pokud půjdeme navíc my sami příkladem, tak je to lepší než půlhodinová přednáška o tom, že zdravit je slušnost a odpovědět povinnost. Pokud my sami ale zdravit nebudeme, pak můžeme dítěte připomínat tuto zásadu i desetkrát denně a zřejmě k ničemu nedospějeme.
Když budeme s dítětem, pak vězte, že není lepšího vychovatele, rádce, pomocníka, blízké duše. Ani kdybychom mu zařídili tu nejlepší dulu na světě, nikdy to pro dítě nebude takový přínos, jako to, když ho vychovává vlastní rodič. Pokud necháme našeho potomka na výchovu prarodičům a budeme se věnovat budování kariéry, pak není divu, že potomek bude dělat to, co považují za rozumné a moudré naši prarodiče. Je nasnadě, že mu povolí spoustu věcí, které nám osobně hodně vadí. Ale pokud tam nejsme, abychom se zasadili o tom, že po sobě dítě opravdu musí uklízet samo, nestačí, když mlíčko dopije, ale musí hrníček zanést do dřezu, tak se to samo od sebe nenaučí.
Rodič je nenahraditelný. A pokud se potomkovi dostatečně nevěnujeme, pak opravdu nemáme právo ho peskovat za to, jaký je. V první řadě bychom si měli sáhnout do svědomí.
