Výchova dětí – 1. část

Výchova dětí – 1. část

Kdo miluje své děti, nemůže mít to srdce, aby je i vychovával.

Dušan Radović

Kdo své dítě miluje, ten jedná instinktivně – pak je láska, která ho vede, daleko lepší, než spousta moudra, které načte v knihách.

Pokud si stanovíme zásady, které jsou pro nás důležité a které bychom rádi svému dítěti předali, pak buďme důslední a nedejme se obměkčit ani dítětem ani tím, že už se nám nechce, že už jsme unavení a nemáme chuť dál v tom pokračovat.

Ono je jednoduché říct: Tak když nechce Maruška zdravit, tak ať tedy nezdraví. Ale v reálu se nám takové jednání vrátí jako bumerang. Učitelka i sousedky si budou stěžovat, koho jsme to vlastně vychovali, když ta naše Maruška neumí ani pozdravit.

Autor obrázku: Michael Guntsche

Pravidla by měla být přiměřená chování a také povaze našeho dítěte. Pokud půjdeme navíc my sami příkladem, tak je to lepší  než půlhodinová přednáška o tom, že zdravit je slušnost a odpovědět povinnost. Pokud my sami ale zdravit nebudeme, pak můžeme dítěte připomínat tuto zásadu i desetkrát denně a zřejmě k ničemu nedospějeme.

Když budeme s dítětem, pak vězte, že není lepšího vychovatele, rádce, pomocníka, blízké duše. Ani kdybychom mu zařídili tu nejlepší dulu na světě, nikdy to pro dítě nebude takový přínos, jako to, když ho vychovává vlastní rodič. Pokud necháme našeho potomka na výchovu prarodičům a budeme se věnovat budování kariéry, pak není divu, že potomek bude dělat to, co považují za rozumné a moudré naši prarodiče. Je nasnadě, že mu povolí spoustu věcí, které nám osobně hodně vadí. Ale pokud tam nejsme, abychom se zasadili o tom, že po sobě dítě opravdu musí uklízet samo, nestačí, když mlíčko dopije, ale musí hrníček zanést do dřezu, tak se to samo od sebe nenaučí.

Rodič je nenahraditelný. A pokud se potomkovi dostatečně nevěnujeme, pak opravdu nemáme právo ho peskovat za to, jaký je. V první řadě bychom si měli sáhnout do svědomí.

Být dobrou matkou

Být dobrou matkou

 

Autor obrázku: Oleg Sidorenko

Být dobrou matkou je poslání, které by mělo naplňovat každou ženu, která se pro ně rozhodne. Novodobým trendem je být single a ve velkých městech
naplňují tito jedinci velké procento, ale na vesnici, v tradičních rodinách,
u křesťanů, zkrátka tam, kde se na svatbu nezanevřelo, tam se rodina pořád
drží, má velkou vážnost a tradici. Tam je potom pro ženu samozřejmostí
povinout dítě a pak se stát matkou. Ale onen přerod v matku je velmi
bolestivý. Nestačí přijmout do rodiny dalšího člověka, ale podřídit se jeho
biorytmu, návykům, bolestím, radostím, spánku.

Maminka musí být laskavá, moudrá a vyrovnaná. Když je sama nerozhodná,
podrážděná, přenáší svůj psychický stav na miminko a to spolu s mateřským
mlékem nasává stav matčiny duše a potom se nemůžeme divit, že takové děti bývají uplakané, nevyrovnané a bojácné.

Matka učí své děti tomu, že v rodině si musí všichni pomáhat, ať už při
práci, při studiu, při potížích. Když se děti hádají, ona ví, že diskuse a vyjasnění si problému je daleko přínosnější. Má trpělivost a pochopení pro své děti a snaží se najít smířlivou cestu.

Předává jim radost a pohodu, které jsou solí života. Když se matka umí
radovat spolu se svými dětmi z jejich úspěchů, z maličkých úspěchů, z
drobných střípků každodennosti, pak pro její děti není vůbec cizí tento
pocit rozvíjet a opětovat.

Autor obrázku: Sean Freese

Mluvení, vyprávění a rozhodvory jsou důležitými momenty rodinného života. Když maminka vidí, že její děti něco trápí, nabídne jim ochranný štít a rameno, na kterém se mohou vyplakat. Pak se děti nebojí se mamince svěřit a taková jednoduchá metoda vyřeší to, na co by později zbývali psychologové a psychofarmaka.

Matka vede děti ke svědomí. Když už udělali něco, na co nejsou zrovna pyšní,
pak by se k tomu měli přiznat a vzít si ze situace ponaučení. Pokud tak
neučiní, jakoby hrách na stěnu házel. Když jim maminka vysvětlí, že zlo se
neoplácí zlem. Ale spíš je lepší kamaráda vyslechnout, pochopit, poradit mu,
pak je situace výhodná pro obě strany.

Přijímat dárky, omluvy, úsměvy, to je cesta, která je nejméně bolestivá, ale kterou řada dětí neumí chodit. Protože k tomu nejsou vedeni z domu. A přitom jsou to drobné střípky, ze kterých se časem skládá mozaika spokojeného člověka.