Supermani kolem nás – 1. část

Když se podíváme na televizi, posloucháme rádio, přečteme si noviny, máme pocit, že se svět skládá ze supermanů, superhrdinů, supermodelek, Barbie, Kenů, multimilionářů a není divu, že se jim naše děti snaží aspoň trochu připodobnit.

Hodně dětí svůj vzor ještě nemá a hledá ho. Ale hodně z nich je fascinováno svými idoly, kteří jsou médii prezentování jako extrémně hezcí, bohatí, chytří, vážení atd. Pak také děti, na které je vyvíjen takový tlak se snaží nezapadnout do davu a snaží se svou vizáží i osobností kopírovat svůj vzor, ať už je to Spiderman, Madonna, Eminem či další hvězdy.

Autor obrázku: zoetnet

Pokud chceme, aby se naše dítě zbytečně netýralo tím, že se stylizuje do role svého vysněného idolu, kterým být ale nemůže, pak je na nás, abychom mu představili jiné pojetí světa.

Elenor Rooseveltová prý řekla: „Nejjistějším způsobem, jak dětem podat těžké věci, je představit je jako snadné.“ A to se dá aplikovat i na naše děti.

Když jsou často vychovávány v prostředí, které jen hýří výčitkami či zažívají příliš uvolněnou výchovu, která je shovívavá (což je zástěrka pro pohodlí či lenost jejich rodičů, kteří se dětem snaží zajistit dokonalou existenci bez námahy), pak se nemůžeme divit dítěti, že hledá idol, ke kterému by se mohl upnout a který bude formovat jeho život.

Život bez utrpení se může rychle stát životem bez skutečné radosti. Protože se mládež velmi nudí, protože jí chybí stimuly a výzvy, jsou navyklí na přepínání kanálů na televizním přijímači a hledají, co se jim líbí a co ne. Hledají pozitivní náladu, hledají něco, z čeho by mohli mít rychle a bezbolestně dobrý požitek. A co vidí – vidí ty bohaté, krásné a slavné, kteří ovládají svět. Ti mají hodně peněz a žijí okázale, jsou úspěšní a celý svět je zná, soupeří mezi sebou, kdo bude mít větší úspěch, kdo vyhraje víc soutěží.

V takové situaci se musí umět dítě obrnit a zvládat bolest, jak psychickou, tak fyzickou. Někdy jim věnujeme přehnanou péči, tak stačí malá oděrka a zdá se, že se zhroutí celý svět. Někteří rodiče se snaží eliminovat veškeré fyzické i psychické nepohodlí.

Hra na dospělé

Pozorujte Vaše dítě a zcela jistě si všimnete, jak si hrají na „dospěláky“.

Vezmou si hrací telefon vypadající jako pevná linka nebo i mobilní telefon a dělají, že telefonují s babičkou, tetou, či kýmkoli jiným z rodiny a kamarádů a někdy dokonce i s fiktivními postavami z pohádek. Rozmlouvají s imaginární postavou o všem možném, a mnohdy Vám připadá, že kopírují Vás samotné.

Pokud si zrovna nehrají s telefony, vezmou si papír a tužku. Hrají si, že jsou ve škole nebo v zaměstnání. Dělají, že kontrolují domácí úkoly a známkují je jako paní učitelky, nebo že vypisují nějaké dokumenty, podobně jako Vy.

Děti rády opakují to, co vidí u Vás samotných, a pokud si domů nosíte práci nebo doma přímo pracujete, pak Vás zákonitě budou napodobovat. Připadají si důležitě a předstírání, že jsou Vy, jim poskytuje určitý způsob nadšené hry.

Pokud mají doma k dispozici dětský notebook, pak předstírají, že jsou připojeni na internet a něco urputně hledají, nebo jsou připojeni k facebooku, jako dospělí. Mnohdy se ozve: „Mami neruš, píšu Ježíškovi na fejsbuku, co chci k Vánocům!“ Pak se můžete potrhat smíchy, protože Vás zcela usadí slova vypuštěná z úst Vašeho potomka.

"Hello?" — Autor obrázku: Janet McKnight

Nápaditost Vašich dětí nemá obdoby a velmi často je pro jejich okolí velmi úsměvné, co vše je dokáže napadnout či co vytvoří. Když se podíváte na papír, o němž Vám tvrdí, že na něj napsaly zprávu pro říďu, uvidíte pouze jen několik klikyháků, čárek a teček.

Pak je nezapomeňte pochválit, aby měly pocit, že jejich hru na dospělé berete vážně a není Vám jedno, čím se celou hodinu zabývaly. Pokud se zrovna nezabývají technickými vymoženostmi v dětské formě hraček, velmi často zaútočí na skříně rodičů s oblečením i botami. Během okamžiku se nebudete stačit divit, co všechno si na sebe dítě dokáže navléci.

Dívky si většinou oblékají maminčiny halenky a šaty a k tomu si obují lodičky s tím největším podpatkem, které v botníku najdou. A je jim zcela jedno, že si na nohy obuly boty o několik čísel větších a navíc se jedná o Vaše nejlepší lodičky, co máte, nebo že oblečené šaty zamažou čímkoli, co jim přijde do ruky.

Chlapci si zase obvykle navlečou do tatínkovi nejlepší košile a obují jeho lakýrky, aby vypadali, jako věrná kopie jejich otce. Popřípadě si na hlavu narazí dědečkův klobouk a hrají si na kovboje.

Někdy opravdu my dospělí kroutíme hlavou nad tím, jak naši potomci imitují nás samotné a mnohdy si díky tomu uvědomujeme, že příklad, který jim dáváme, nám velmi dobře dokáží ukázat, co děláme špatně či dokonce jaké zlozvyky máme.

Hlavně malé děti Vás dokáží velmi dobře imitovat, dělají přesně ta samá gesta, jaká děláte Vy. Pak si v duchu říkáte, že při předvádění určité grimasy vypadají přesně jako jeden z jejich rodičů, nebo jiný člen rodiny, který dělá či dělal přesně totéž.

No, prostě Vaše děti jsou věrné kopie Vás samotných.