Trestat či chválit?

Trestat či chválit?

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech, máme pocit úlevy a dokonce štěstí, že nikdo nikomu nepodává zprávy o nás.

John Boynton Priestley

Autor obrázku: Randen Pederson

Onen citát je velkou pravdou. Sami dokážeme svým dětem vyčítat věci, které jsme sami v jejich věku prováděli, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme na to jaksi pozapomněli. Nebo chceme napravit sami svoje vlastní chyby, kterých jsme se dopustili v dětském věku? Ať je to tak nebo tak, pravdou zůstává, že se jedná o známou pravdu.

Jde tedy trestat opravdu dítě, ne sebe? A to za to, co udělalo ono, ne za to, co jsme udělali my. Pokud se rozhodneme pro fyzický trest, pak nesmít být krutý a ponižující či nehumanní. To by pak mohlo vést k tomu, že dítě bude reagovat podobně neadekvátně, například agresí, tím, že zkusí drogy nebo se chytne party, která mu ukáže cestu do pekel, nebo začne se sebepoškozováním, útěkem z domu nebo tím, že se bude chtít rodičům pomstít. Pokud budeme dítěti pořád nadávat za to, že je tlusté a předhazovat mu vychrtlé modelky s velikostí 32, a budeme to opakovat dnes a denně, nejen v soukromí, ale i před rodinou, kamarády a budeme zbytečně tvrdí, pak by se jednoduše mohlo stát, že dítě bude trpět bulimií anebo anorexií.

Musíme rozlišovat mezi tím, jakou volíme podobu fyzického trestu – jestli jde o plácnutí přes prsty, nebo poplácnutí přes zadek. Musíme si dát pozor na takové tresty, kdy plácneme dítě přes tvář nebo po hlavě, to vnímá dítě jako potupu a může mu to nechat šrámy na duši.
Taky si musíme uvědomit, že věk dítěte hraje velkou roli, pokud je dítě mladší roku a půl, pak určitě nechápe souvislost svého přečinu s následným trestem.

Autor obrázku: aubreyisgreen

Když se na dítě zlobíme a přestaneme s ním mluvit, tak to taky dítě bere jako velký trest. Ale pozor, pokud to přeženeme a nekomunikujeme s dítětem ani když nás opravdu potřebujeme nebo nepřiměřeně dlouhou dobu, pak může získat pocit, že už ho nemáme rádi. A pak mu můžeme ublížit. Tuto větičku používají někteří rodiče jako velkou a těžkou zbraň: Nedělej to, nebo už tě nebudu mít rád. To je tvrdý úder, který zasáhne sebevědomí každého dítěte a pak může trvat velmi dlouho, aby pochopilo, že ho máme pořád stejně rádi.

Pokud staršímu dítěti zakážeme se dívat na televizi nebo jít na internet či stýkat se s kamarády, pak musíme mít zase na paměti, že platí určitá míra, pokud zakážeme jít dítěte celý školní rok ven, pak je jasné, že zákaz nebude dodržen a pak pozbývá jakýkoliv smysl, nebo že nás dítě poslechne, ale pak mu vnitřně velmi ublížíme a může si nést dlouhodobá traumata. Fyzické tresty pozbývají u starších dětí účinnosti. Předsavte si, jak maminka, která má 55 kilo dává na zadek svému sedmdesátikilovému drobečkovi, pak to není ani účinné, ani výchovné, ale spíš směšné a míjí se účinkem.

Pozor na to, abychom trestali děti prací. Pak by u nich mohlo být zafixované, že práce se pojí s trestem a  pak bychom tam marně hledali radost z hezky udělané práce. Toto trauma by mohlo přetrvat až do dospělého věku a pak by takový dospělák chodil nerad do práce, a to nikdo z rodičů určitě nechce.

Pokud ale své dítě spíš trestáme, než chválíme, pak si musíme uvědomit, že neděláme dobře, protože v dítěti převládnou negativní emoce a to ho přiměje ke špatnému jednání, může trpět komplex méněcennosti, snaží si pozornost ostatních sjednat prostředky, které za každou cenu vzbudí zájem, a to i když jsou nepříjemné a nepřiměřené. Pozitivní motivací můžeme dítě cíleně směřovat k tomu, co je správné a ukázat mu tak dobrý směr jeho života, to, za co ho budou mít ostatní – i on sám sebe – rádi.

Musíme být tedy hlavně trpěliví, protože si dítě různé věci z hoto, co udělalo ani neuvědomuje.
Používejte pochvalu. Je to nejlepší způsob, jak přimět už velmi malé děti dodržovat pravidla. Pokud nějakým způsobem poruší pravidla, pak se nesmíme zbytečně hněvat, ale jasně a srozumitelně mu vysvětlíme, co bylo špatně a na co si má příště dávat pozor. Pak důsledně trváme na tom, aby řekl, udělal to, co by se mělo říct či udělat a v budoucnosti vyžadovat plnění.

Máme trestat své děti?

Máme trestat své děti?

„Dobře potrestat může jen ten, kdo má rád.“ Zdeněk Matějček

Pokud chcete dítěti porozumět, musíte ho mít rádi. Pokud ho chcete dobře vychovat, musíte mu rozumět. Pokud chcete, aby vám lásku oplácelo, musíte docílit toho, aby dítě vědělo, že jste přirozená autorita, která mu stanovila mantinely, životní hranice, za které se nechodí, protože to svědomí, slušnost nedovoluje. Jak je to ale s tresty? Jsou na místě, nebo bychom své dítě trestat vůbec neměli a měli bychom všeho docílit po dobrém?

Jaký je tedy smysl trestu?

Autor obrázku: Uyen Tran

Když dáme dítěti facku, je to dobře, nebo to uděláme protože si potřebujeme ulevit? Tak takový případ opravdu není dobrý. Pokud trestáme dítě, protože překročilo ony mantinely, které jsme stanovili. Chceme zamezit tomu, aby se takové chování znovu neopakovalo. Když například dítě zlobí jiné dítě, fyzicky mu ubližuje.

Dítě musí vědět, proč je trestáno. A onen trest musí být adekvátní jak k věku dítěte, tak k povaze přečinu.

Rodič by měl jednat s chladnou hlavou, a ne ve velkém rozčilení, aby si to hned nevyčítal jako neadekvátní reakci. Trest nesmí být brát jako ponížení dítěte.

Trest se odbude v určitém okamžiku a pak se už k němu nevracíme. Neopakujeme dítěti donekonečna, že něco udělalo, neudělalo.

Pokud jsme si dobře promyslili, čím dítě potrestáme, tak bychom pak měli být důslední.

Pokud je ovšem onen přečin nechtěným, měli bychom to zohlednit. Někdy se dítě snažilo o dobrou věc, ale ono se mu to zvrtlo. Například se snažilo pomoct svému mladšímu bratříčkovi, ale nejen že to nezvládlo, ale bratříček začal ještě plakat, protože sestřička mu neutřela zadeček tak hezky jako maminka. Pak bychom  neměli trestat holčičku za to, že ublížila bratříčkovi, ale vysvětlit jí, že měla hezký záměr, ale je ještě malá, aby to dokázala tak dobře jako maminka, ať ještě nějakou tu dobu počká.

Trest by měl následovat hned po prohřešku, a ne až třeba za hodinu, protože hlavně mladší děti si nemusejí uvědomit vztah mezi tím, co udělaly a následkem, tedy trestem.

Jaké jsou tedy druhy trestů?

Za ty, které hodně lidí odsuzuje a za ty, které jitří hodně emocí, považujeme tresty fyzické. Jsou vůbec ve výchově dětí na místě, nebo by je rodiče vůbec neměly používat, protože jde o to, že jsou důkazem, že rodiče nemůže dosáhnout svého sofistikovaným způsobem? Ani dětští psychologové nejsou zajedno.

Pokud jsou ale tyto druhy potrestání použity jenom náznakově, pak se potrestáním pečin uzavře a dál už se dítěti nepřipomíná. Je totiž dostatečně nasnadě, že dítě překročilo onu pomyslnou hranici. Ale pokud je dítě starší, měli bychom adekvátně k věku volit i jiný, sofistikovaný způsob trestu. Protože fyzický trest může být brán jako ponižující a může nechat velký šrám na sebevědomí dítěte.

Kolikrát se rodiče obětují pro děti jen proto, aby jim to mohli vyčítat. Jiří Žáček

Křehkost dítěte

Křehkost dítěte

Autor obrázku: Pedro Cambra
„Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal se znovu na
cestu. Byl jsem dojatl. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo
se mi dokonce, že není na Zemi nic křehčího. Ve svitu měsíče jsem pozoroval
to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: Co
zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné…“ Antoine de
Saint-Exupéry

Citát tohoto známého francouzského spisovatele je velmi příznačný. A mluví
prostými slovy o tom, co je velmi těžko definovatelné, o křehkosti dětské
duše a těla.

Dítě není malý dospělý, je to osobnost, která stojí na svém počátku a začíná se formovat. Je velmi zranitelná, a proto my dospělí, kteří ji pomáháme tvořit a hněteme ji do určitého tvaru, bychom si měli dávat velký pozor na to, jaká slova volíme, jaké metody a postupy volíme, když naše dítě přejde do fáze vzdoru, když se snaží posunout hranice, které jsme mu dali. Když se snaží objevovat svět kolem sebe a reaguje na něj svým naivním, přímým způsobem, které je pro nás dospělé předívdatelné.

Když máme své miláčky tak přečtené, jak to, že nedokážeme své reakce
adekvátně uzpůsobit tak, aby byly přiměřené dětskému věku, duši a způsobu vnímání světa? Ta malá dušička je natolik důvěřivá, že jako houba absorbuje to, co se do ní vleje. Onen koktejl, který pak vzniká může být výbušnou směsí a ona exploze nás zas a znovu překvapí.

Autor obrázku: D. Sharon Pruitt

Mnohdy je to jenom obrana dítěte proti tomu, čemu nerozumí nebo čeho se bojí. A i když je v našich očích neadekvátní, nemůžeme za to odsoudit dítě.
Přece i náš postoj a reakce k tomu, co udělá, řekne, ukáže, formuje jeho
povědomí o dospěláckém světě.

To, co vidíme napovrchu je jenom skořápka, která uzavírá velkou směs citů,
jež se dospělák bojí pustit ven. Dítě tento ventil nemá, proto se nám jeho
reakce mohou zdát přehnané a proto si někdo omylem odůvodní, že onen trest,
který dítko utržilo, je taky adekvátní. Ale naše životní zkušenosti, které
jsme získali, ten světonázor, který jsme si utvořili a naše osobnost, kterou
jsme si zformovali, by nás měla usměrnit a nasměrovat tím správným směrem.

Tak přeji všem dospělým, aby ve svých dětech viděli onu neobyčejnou a
neopakovatelnou křehkost bytí, která se dá velmi rychle neobratným jednáním
zničit.