sebevědomí Archives

Jak dětem vhodně vyhubovat

Někdy je pro rodiče velmi těžké akceptovat své děti, jsou nevrlí a rádi by poslali své děti někam jinam, ale to nejde a čím dřív se naučíme dobře zacházet se svými dětmi, tím lépe.

Děti nejsou jenom hodné, umí i pořádně pozlobit. V takových případech se rodiče často zlobí a je po rodinné pohodě. Základem rodičovské lásky je účinná disciplína a pořádek. Pokud nenapadneme sebevědomí svých dětí. Mělo by mít naopak pozitivní a trvalý následek. Pokud ale lze dosáhnout nápravy jinak než hubováním, pak vyčerpejte všechny ostatní možnosti.

Když rodič zůstane klidný, je to lepší než když vyhrožujeme nebo dětem dáváme negativní příklad, jak řešit krizové situace. Nenechejme se unést a nepoužívejme svou přirozenou autoritu k tomu, abychom ji brali jako prostředek k vybití svých vášní. Jedná se o naše vlastní děti, proto je zachování klidu víc než důležité.

Hněv, kterým bychom se mohli nechat strhnout, může za hodně chyb, kterých se dospělí na svých dětech dopouštějí. Pokud to jde, měl by být zcela potlačen. Může to vyznít jako pohrdání dětskou dušičkou a osobností. Pokud budeme dítě napomínat se soucitem a láskyplností, pak může toto napomenutí být opravdové a mít dlouhodobé dobré důsledky.

Vyhubovat bychom měli ihned po přečinu a nečekat velmi dlouho, protože pak by si dítě nemuselo spojit příčinu a následek.

Pokud se rozhodneme vyhubovat, pak důsledně. Vysvětlíme, co se nám nelíbí, proč se nám to nelíbí, jaké pravidlo dítě překročilo a jak by mělo jednat v budoucnosti. Pokud dítě vyhubování pochopí, pak určitě nebylo zbytečné, proto je jasné a jisté.

Pokud je důsledkem špatného chování, a není důsledkem nervozity a únavy rodičů, pak je i správné. Bude pozitivní tehdy, když si dítě uvědomí, že nemá být ani souzeno ani pokořeno. Je mu sděleno, proč se rodič zlobí a proč jednal špatně. Dítě máme pořád stejně rádi, to, co se nám nelíbí, je ono nesprávné chování, proti němu jsou naše výtky namířeny. Proto se dítěti připomínáme oním vyhubováním – aby si uvědomilo, co udělalo.

Musíme si uvědomit psyché svého dítěte. Pokud máme doma velmi citlivé dítě, pak volíme slabší intenzitu vyhubování. Ti, co už kolem sebe mají vytvořeny silné obranné zdi, můžeme častovat silněji. Ale pokud s hubováním skončíme, pak netřeba se k tomu při každé příležitosti znovu a znovu vracet, dítě by takový krok vnímalo jako ponižující.

Odneslo si dítě něco z našeho hubování? Pokud ano, pak bylo účinné, ale to uvidíme až na jeho dalším konání v budoucnosti.

Rodiče musí být zajedno, matka i otec tak budou respektováni. Pokud půjde matka proti vůli otce, pak bude zmateno i dítě. Oba tak musí respektovat stanovená pravidla a děti jsou s nimi také srozuměni.

Dítě, které vstupuje do puberty se často chovají nesprávně a někdy se zdá, že ony špatnosti dělá snad naschvál. Když ví, že maminku zlobí, když se chová vulgárně, tak naopak nezdraví a používá sprostá slova. Když má maminka a tatínek rád klid, schválně jim ho odmítá dopřát a buší do bubnů. Neposlušnost ovšem do této věkové kategorie patří a rodiče jim musí soustavně pomáhat, a to i v důležitých otázkách, které jejich děti z principu odmítají.

Pokud rodič sám ukáže, že je neklidný, rozzlobený, pak určitě svému dítěti moc nepomůže. Nedejte se tedy strhnout neklidnou a rušnou atmosférou.

Neustálým hubováním a kritikou dítě upevníme v domnění, že si je zaslouží a snížíme jeho sebevědomí. Taková kritika není nutná. Je důležité zaujmout pozici pomocníka a rádce, když je nějaký problém, pak není potíž se na mě obrátit, rád ti pomůžu. Neboj se mi se vším svěřit, když budu moci, pomůžu ti, když ne, budu tě podporovat.

Supermani kolem nás – 2. část

Svůj velký podíl na sebereflexi dětí má i reklama. Je zde prosazován kult fyzické krásy, lidé jsou zde zdraví, silní a pružní a všichni nutí nám i dětem různé chemické berličky v podobě léků a různých preparátů, po kterých se budeme okamžitě cítit lépe a omládneme. Když vidí a vnímá všechny informace bezbranné dítě, pak je možné, že je bude nekriticky přijímat podle toho, co zrovna diktuje móda. Jediným způsobem, jak mohou rodiče své děti chránit před nekritickým přijímáním všech důležitých informací, které na ně sypou média, je jít vlastním příkladem.

Děti se musí naučit řešit problémy a rodiče jim mohou poskytnout vzor, jak si mají v kritických situacích počínat. Děti dnes reagují na problémy buď melancholickým únikem, nebo zbytečnou agresivitou. Rodiče dětem ukazují cestu, jak používat vlastní inteligenci a charakter k tomu, aby se podařilo potíže zdolávat. Nejprve musí mít člověk sám o sobě dobré mínění a usilovat o dosažení určitých cílů s použitím určité taktiky a charakteru. Musí si být ale dopředu vědom, že součástí snažení je námaha, trpělivost a také píle a obětavost. Když narazí na problémy, pak před nimi nesmí couvnou, ani na ně zaútočit, ale účinně je řešit.

Děti se musí naučit řešit problémy a řešit je samy za sebe. Přijímat svou vlastní identitu a být s ní spokojeni, ne se schovávat za Supermany, Spidermany a Xeny. Pak by mělo být dítě motivováno a mělo by se mu zdůrazňovat, že je taky hrdina, protože dokáže ochránit mladší sestřičku před zlobivými kluky ve školce a sestřička se díky němu nemusí bát chodit do školky. Taky pomáhá mamince a maminka má potom víc času na oba dva, takže ji zachrání od toho, že by nevěděla, kam dřív skočit a neměla by večer čas na pohádku.

Jsou to sice na první pohled banality, ale právě z těchto střípků se tvoří sebedůvěra, vztah s rodiči, zdravý pohled na svět, schopnost odlišit zrno od plev. A právě toto jsou pilíře, na kterých stojí šťastné dětství a jsou taky základními stavebními kameny pro další život.

Trestat či chválit?

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech, máme pocit úlevy a dokonce štěstí, že nikdo nikomu nepodává zprávy o nás.

John Boynton Priestley

Onen citát je velkou pravdou. Sami dokážeme svým dětem vyčítat věci, které jsme sami v jejich věku prováděli, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme na to jaksi pozapomněli. Nebo chceme napravit sami svoje vlastní chyby, kterých jsme se dopustili v dětském věku? Ať je to tak nebo tak, pravdou zůstává, že se jedná o známou pravdu.

Jde tedy trestat opravdu dítě, ne sebe? A to za to, co udělalo ono, ne za to, co jsme udělali my. Pokud se rozhodneme pro fyzický trest, pak nesmít být krutý a ponižující či nehumanní. To by pak mohlo vést k tomu, že dítě bude reagovat podobně neadekvátně, například agresí, tím, že zkusí drogy nebo se chytne party, která mu ukáže cestu do pekel, nebo začne se sebepoškozováním, útěkem z domu nebo tím, že se bude chtít rodičům pomstít. Pokud budeme dítěti pořád nadávat za to, že je tlusté a předhazovat mu vychrtlé modelky s velikostí 32, a budeme to opakovat dnes a denně, nejen v soukromí, ale i před rodinou, kamarády a budeme zbytečně tvrdí, pak by se jednoduše mohlo stát, že dítě bude trpět bulimií anebo anorexií.

Musíme rozlišovat mezi tím, jakou volíme podobu fyzického trestu – jestli jde o plácnutí přes prsty, nebo poplácnutí přes zadek. Musíme si dát pozor na takové tresty, kdy plácneme dítě přes tvář nebo po hlavě, to vnímá dítě jako potupu a může mu to nechat šrámy na duši.
Taky si musíme uvědomit, že věk dítěte hraje velkou roli, pokud je dítě mladší roku a půl, pak určitě nechápe souvislost svého přečinu s následným trestem.

Když se na dítě zlobíme a přestaneme s ním mluvit, tak to taky dítě bere jako velký trest. Ale pozor, pokud to přeženeme a nekomunikujeme s dítětem ani když nás opravdu potřebujeme nebo nepřiměřeně dlouhou dobu, pak může získat pocit, že už ho nemáme rádi. A pak mu můžeme ublížit. Tuto větičku používají někteří rodiče jako velkou a těžkou zbraň: Nedělej to, nebo už tě nebudu mít rád. To je tvrdý úder, který zasáhne sebevědomí každého dítěte a pak může trvat velmi dlouho, aby pochopilo, že ho máme pořád stejně rádi.

Pokud staršímu dítěti zakážeme se dívat na televizi nebo jít na internet či stýkat se s kamarády, pak musíme mít zase na paměti, že platí určitá míra, pokud zakážeme jít dítěte celý školní rok ven, pak je jasné, že zákaz nebude dodržen a pak pozbývá jakýkoliv smysl, nebo že nás dítě poslechne, ale pak mu vnitřně velmi ublížíme a může si nést dlouhodobá traumata. Fyzické tresty pozbývají u starších dětí účinnosti. Předsavte si, jak maminka, která má 55 kilo dává na zadek svému sedmdesátikilovému drobečkovi, pak to není ani účinné, ani výchovné, ale spíš směšné a míjí se účinkem.

Pozor na to, abychom trestali děti prací. Pak by u nich mohlo být zafixované, že práce se pojí s trestem a pak bychom tam marně hledali radost z hezky udělané práce. Toto trauma by mohlo přetrvat až do dospělého věku a pak by takový dospělák chodil nerad do práce, a to nikdo z rodičů určitě nechce.

Pokud ale své dítě spíš trestáme, než chválíme, pak si musíme uvědomit, že neděláme dobře, protože v dítěti převládnou negativní emoce a to ho přiměje ke špatnému jednání, může trpět komplex méněcennosti, snaží si pozornost ostatních sjednat prostředky, které za každou cenu vzbudí zájem, a to i když jsou nepříjemné a nepřiměřené. Pozitivní motivací můžeme dítě cíleně směřovat k tomu, co je správné a ukázat mu tak dobrý směr jeho života, to, za co ho budou mít ostatní – i on sám sebe – rádi.

Musíme být tedy hlavně trpěliví, protože si dítě různé věci z hoto, co udělalo ani neuvědomuje.
Používejte pochvalu. Je to nejlepší způsob, jak přimět už velmi malé děti dodržovat pravidla. Pokud nějakým způsobem poruší pravidla, pak se nesmíme zbytečně hněvat, ale jasně a srozumitelně mu vysvětlíme, co bylo špatně a na co si má příště dávat pozor. Pak důsledně trváme na tom, aby řekl, udělal to, co by se mělo říct či udělat a v budoucnosti vyžadovat plnění.

Máte doma malého agresora?

Jeden z největších neřádů současné doby je růst agresivity u dětí. Dá se říct, že je jí v dnešní době na rozdávání. Agresivita je určitý druh energie, který je bez dostatečného zásahu vychovatelů destruktivní. Malý agresor napadá druhé lidi ne proto, že je agresivní, ale proto, že se chce vypořádat s konflity a neví jak, brání tak své vlastní myšlenky a volí tento neadekvátní způsob, protože neví, jak jinak by se prosadil.

Násilí je bohužel novodobou epidemií a je zřejmé, že když dítě žije v agresivním prostředí, pak se bezcitným a násilným stává i on sám. To je skutečná hrozba pro dnešní děti. Rodiče chodí do práce, aby zabezpečili své děti materiálně, často se jim nemohou tak věnovat, protože už jim nezbývá ani čas, ani energie a děti, kteří jsou často biti a střetávají se ve svých domácnostech s násilím dnes a denně, jej považují za něco normálního, co je součástí každodenní rutiny, proto i on sám nevnímá své jednání jako zvrácenost a násilnosti.

Když se podíváme kolem sebe, tak zjistíme, že je velká poptávka po mládeži, která se v násilí vyžívá. Děti tak chtějí zaplašit nudu a touží po stále silnějších prožitcích a tyto dávky se neustále stupňují a nabírají na intenzitě. I sami rodiče nutí své děti k tomu, aby byli první, aby vítězili, a to samozřejmě zvládá ten silnější, ten kdo má ostřejší lokty. I sport pokud se bere jako absurdní válka mezi týmy, může přerůst z fandovství do násilnické povahy.

Aby naše výchova byla co nejvíc konstruktivní, pak musíme dbát následjících zásad:

– Když se dítě chová násilnicky a agresivně, tak si rodiče položí otázku: Co ho k tomu vedlo, proč tak jednal? Chtěl si vybít energii, zlost, bojovat o prvenství a moc?

– Dbejte na to, aby se děti vyhnuly nudě a lenošení. Pokud děti nemají co dělat a chybí jim sportovní, kulturní a jiné podněty, pak mají sklon se vybít svým nadmíru tvrdým chováním. Mají totiž přebytek energie a potřebují ji ventilovat, z nedostatku stimulů volí tuto cestu.

Rodiče si musí uvědomit, že agresivitou se ničeho nedosáhne a nesmí dítě chválit za to, když bylo příliš trvrdé nebo agresivní, nebo když vyhrálo závod za každou cenu, i když nepomohlo kamarádkovi, který vprostřed závodu spadl na zem a potřeboval pomoc. Pak v dětech zůstane onen pocit, že prvenství je důležitější než to, abychom byli solidární s ostatními lidmi a abychom byli lidští a snažili se jim pomoci. Nesmíme tedy v tomto ohledu s dětmi spolupracovat a podporovat v nich pocit, že jednají správně.

Youth cast lines for biggest catch at Burba Lake annual fishing rodeo — Autor obrázku: Fort George G. Meade Public Affairs Office

Pokud agrese pramení z toho, že dítě je frustrováno, protože má nedostatek sebevědomí a má pocit, že nikdy nebude v ničem dobré, pak bychom mu měli dopřát příležitost k úspěchu. A sami se přičinit o to, aby dítě v něčem vynikalo nebo se realizovalo a tak bychom podpořili jeho sebevědomí.

Rodiče sami musí dávat dobrý příklad svým dětem a pokud je často bijí, hubují a ponižují, pak se nemohou divit, když jim děti začnou oplácet stejnou mincí. Rodiče se tak sami vzdají role zralých a morálních vůdců a vstupují na úroveň svého zlobivého dítěte. Pak už jde jenom o to, kdo z nich dokáže křičet silněji.

Pokud nabídneme dítěti ideály, které přijme za vlastní a cestu, která ho bude inspirovat a dostatek podnětů k činnosti a k přemýšlení, pak máme na půl vyhráno. Můžeme s ním společně snít a spřádat plány o jeho budoucnosti.

Rodina by měla být homogenní celek a taky poskytnout konstruktivní prostředí, které přinese potěšení z toho, že je rodina spolu.