Jak motivovat děti s rozdílným temperamentem

Je velmi důležité, aby děti cítily lásku (že se mají o koho opřít), svobodu (že mají volbu rozhodování), význam (že jsou v životě důležití), zábavu (že mohou prožívat radost, ať už v kruhu rodinném nebo přátelském).

Sangvinistické dítě

Tyto děti většinou vzbuzují v druhých lidech sympatie. Proto taky ono potřebuje vlídnost, úsměv a lásku rodičů. Sangvinik má tendence k odbíhání pozornosti, proto bychom mu neměli předkládat nudný výklad, ale snažit se ho něčím oživit, překvapit, vylepšit.

Flegmatické dítě

Bývá pomalé a rozvážné, pak taky my musíme přistupovat s klidem a mírumilovností. Pokud by se tak nestalo a my jsme ho čím dál silněji upozorňovali na jeho pomalost, rychlé neplnění úkolů, tak bychom ho zahnali do kouta, kde by byl sám a stísněný.

Pokud se takové dítě dostane do sangvinistické rodiny, pak mu radostná a klidná nálada a ovzduší v rodině udělá dobře, neboť dostává podněty a může si s nimi pohrát podle svého temperamentu.

Nesmíme takové dítě pohánět a taky by si měly vybrat kamarády, kteří nejsou stejného temperamentu, ale naopak takové, kteří na ně mohou působit podnětně.

Cholerické dítě

Váží si svých vychovatelů, má v nich příklad a umí si s ním poradit. I když je pro své rodiče občas tvrdým oříškem, rodiče by si s ním měli umět poradit.

Pokud vyrůstá v cholerickém prostředí, může to, že rodič nezvládne své dítě vyústit až k fyzickému násilí. Rodiče, kteří jsou melancholici se při návalu vzteku pokusí své dítě uklidnit. To ho ale paradoxně může ještě víc rozčílit. Mohou ho moralizovat, nebo dokonce odmítat. Dítě tak velmi trpí a jeho sklony mohou přerůst k výraznějším projevům. Pokud je rodič sangvinik, většinou se ke svým dětem chovají vstřícně, dokážou jej uchlácholit a stávají se jeho přáteli.

Svému dítěti musíme ukázat sílu sebeovládání. A rodič je velmi silným příkladem, a jak řekl klasik – příklady táhnou.

Melancholické dítě

Rodič a učitel musí cítit jeho bolest a strádání. Takoví lidé mají specifický druh humoru, který se přibližuje k anglickému suchému humoru.

Sangvinik vychází s takovým dítětem dobře, ale může se stát, že takové dítě nepochopí a to se pak uzavře samo do sebe, aniž si toho okolí všimne. Flegmatičtí rodiče možná neřeší pláč a stesk svého dítěte. Naopak celková dobrá atmosféra doma i ve škole dělá melancholikovi dobře. Jenže jiné podněty pro svůj rozvoj a prožitek bude hledat jinde.

Rodiče cholerici mají pro své dítě málo pochopení a chybí jim empatie. Pokud jsme schopni této vlastnosti, pak musíme se svým dítětem jednat také melancholicky a pokud se rádi obrací do svého vlastního světa, pak je dobré mu ukázat vnější svět a další podněty.

Když se nám podaří proměnit popsané myšlenky v životní pocit, všimneme si, že se tím nastolí úplně jiná kvalita vztahu mezi námi a dětmi – taková, která velmi přispívá k vzájemné harmonizaci.

Ovšem nikdo nepatří pouze do jedné kategorie, tyto se prolínají a musíme si uvědomit, že vlastnosti temperamentů se zakládají na velmi hlubokých zvycích, které se častým a vytrvalým cvičením mohou časem zlepšovat.

Ale my sami potřebujeme sebevýchovu, abychom dosáhli takového „obroušení“ temperamentu, které povede k jeho skutečnému ovládnutí.

Manuální zručnost našich dětí – 2. část

Dětem v dnešní době takové požitky a vjemy, jako bylo pohrát si s blátem, projít nebo ještě lépe proběhnout se louží, projít se bosýma nohama po orosené trávě, pohladit rozpálené kamínky, natrhat mamince kytku lučních květů nebo natrhat si hrst červených jahod chybí.

Když máme dům se zahradou

Mnohé tyto nedostatky lze nahradit v rodinách, které mají domek se
zahrádkou. Většina dětí pomáhá svým rodičům ráda a je ráda, když se může
zapojit do společného díla a pak vidí plody své práce. Vůbec jim nevadí, že
je hlína špinavá, nebo že jsou pomalejší než rodiče.

Rodiče by pak měli své děti docenit slovně i pohlazením. Je to ta nejlepší motivace. A navíc dítě cítí, že je milováno, protože ho rodič zasvětil do činnosti, kterou vykonává sám a pak díky společnému prožívání mají i podobné zážitky a tím pádem o hodně víc společným vjemů.

Jak máme tedy vhodně rozvíjet manuální zručnost svých dětí?

To, co zvládnou děti samy, to nechme na nich, ať si sami zapnou knoflík,
zavážou šňůrku u bot…

Cvičme s nimi jemnou motoriku: proč bychom si nezahráli na Popelku a
nepřebrali hrách a čočku, abychom zjistili, jak to ta Popelka měla těžké.

Pokud máme domácí práce, můžeme už u tříletého dítěte vyžadovat, aby nám pravidelně pomáhalo. Ono bude mít svůj úkol, za který bude zodpovědný a bude mít pocit sounáležitostí. Kytičky u nás doma zalévám já. Těchto úkolů bude s přibývajícím věkem víc a víc a tak budeme mít hezkou harmonickou domácnost. Rodičům budou děti pomáhat a obě strany z toho vytěží.

Manuální zručnost našich dětí – 1. část

Za našich mladých let jsme se uměli sami obléci, zapnout si knoflíčky u

kabátku a taky si sami zavázat tkaničku na botasce. Teď u předškolních dětí
často vidíme, že mají botky na suchý zip, protože nezvládají zavázat
tkaničku na botě a taky je to pro rodiče rychlejší řešení. Stejně tak to je
například s vylezením na jabloň nebo se skákáním panáka, nedej bože s
přeskoky lávky po jedné noze nebo s přeběhnutím řeky po cestičce z kamenů.

Může za to doba, její hektický životní styl

Místo aby děti byly venku a hrály vybíjenou nebo na honičku, tak raději sedí
doma a dívají se na televizi, nebo hrají nějaké počítačové hry ať už na
klasickém PC, tabletu nebo laptopu.

Ale hlavně dospělí by si měli uvědomit, že dítě v předškolním věku se učí tím, co vnímají jeho smysly. Často mají kolem sebe děti zbytečně mnoho hraček, které jsou na baterku, nejsou mechanické, a tak děti nemusejí vynaložit žádné úsilí na jejich provoz. Tyto pak působí na dítě, které má hodně podnětů, ale může se v jejich záplavě taky ztratit. Dětem chybí realita, přirozenost.

Hodně dá dětem příroda

Rodiče se bojí své děti pouštět ven, protože venku číhá hodně nebezpečí, ať
už v podobě rychle jedoucích aut, velkou roli taky hraje nárůst kriminality,
únosy dětí. Taky by nás nějaký všetečný soused mohl nařknout z toho, že
zanedbáváme péči o své dítě a mohl by na nás poslat pracovníky ze sociálního
osboru. Ale jedno je jisté, příroda a její pozitivní vliv dětem opravdu
hodně chybí.

Děti tak nemají dostatečně vyvinutou imunitu a dochází k nárůstu respiračních onemocnění, fóbií, ale taky různých druhů alergií. Dříve si
děti hrávali s pejsky, hladili je, nechávali se olizovat, běhali s nimi po dvorku a hrály si. To už dnes bohužel není samozřejmostí, děti mají sníženou pohyblivost a tak přibývá obézních dětí. Děti nejsou schopny si sami
vymyslet hru a zábavu, nejsou už tak manuálně zručné a neumí improvizovat.

Proč mít a proč nemít děti

Trendem dnešní doby je si užívat na plný plyn a mít co nejméně závazků. Hezky si vystudovat, pak si objevit svět, vyzískat z něj, co to dá a když je člověk vybouřený, tak pomýšlet na budoucnost.

Stihnu ještě děti, stojí to za to?

Naše babičky už měly ve dvaceti letech děti a jejich směr života byl jasně daný. My se ve dvaceti letech teprve rozhlížíme, co dál. Kolem třicítky začnou ženám ťukat biologické hodiny a pak je to hop nebo trop.

Když se žena rozhodne, že děti chce, pak to chce rychle sehnat kvalitního partnera a dobrého otce jejich dětí, pokud možno taky dobře zabezpečeného. Čím vyšší pozice, tím lepší. Jenže když potom čáp přinese dítě, tak sice penízky a domeček jsou plně k dispozici, ale tatínkovi chybí čas a mamince trpělivost, aby si s nimi hezky pohráli.

Takže pro úplnost dodejme několik zásadních bodů, které by měla každá dívka, která se rozhoduje, zda do toho půjde, nebo nikoliv, zvážit:

1. Dítě s sebou přináší emocionální uspokojení

2. Člověk tak nalézá smysl života a může tak světu předat svou genetickou informaci

3. Maminka tak nalézá spoustu společných témat s kamarádkami, které se rozhodly mít děti

4. Maminka či tatínek (podle toho, kdo zůstane na mateřské dovolené) má hodně volného času a má čas si utřídit myšlenky a odpočinout od práce

ALE

5. Rodinný rozpočet se hodně smrskne v případě, že nemáte babičku, která by vám dítko pohlídala, a vy jste si mohla jít přivydělat v rámci svého oboru nebo někam na brigádu.

6. Musíte počítat s omezení své svobody, už není důležité, co chtějí dospělí, ale to, co chce dítě. Rodiče se mu musí plně přizpůsobit, jinak je stíháno jeho projevy nelibosti.

7. Maminka, kdysi velká dáma, si musí zvyknout na to, že miminko neocení její dlouho nalakované a nalepené nehty, ani novou řasenku, která za to stojí. Daleko víc ocení, když je maminka heboučká, voňavoučká, klidná, hodná a laskavá.

8. Maminka i tatínek vplouvají do nové role, které se musí učit za pochodu. Jestli ji zvládl uspokojivě, se dozvídá až hodně později, v pubertě a ve svém důchodovém věku.

Autorem článku je: Mgr. Iveta Juráková

Školky

Výběr vhodné školky je problémem každého rodiče, jakmile nastává ten vhodný okamžik. Tento vhodný okamžik může nastat kdykoliv, ale ve většině případů záleží na mnoha různých faktorech. Jedním z nich je – věk dítěte!

Většina školek totiž požaduje minimální věk dítěte 2-3 roky. Dvouleté děti však mají šanci na umístění do školky jen velmi malou. Obvykle se jedná o mateřské školky v menších městech či vesnicích. Tam je totiž dostačující kapacita pro takto malé dětičky.

Ve větších městech je však kapacita silně nedostačující, a proto ředitelé a ředitelky těchto mateřských školek, musí brát v potaz již zmíněné další faktory ovlivňující přijmutí dítěte do jejich zařízení. I v těchto případech hraje obrovskou roli věk a adresa trvalého bydliště.

Dávají v prvé řadě přednost dětem tzv. „předškolního věku“. Jedná se o děti, které jsou ve věku kolem pěti let a chybí jim pouhý rok do nástupu do základní školy. Dalším kritériem pro přijetí, je mít trvalý pobyt na území města, v němž se školka nachází. Dále pak mají šanci děti ve věku od 3-4 let, jejichž matka, popřípadě otec, bude ukončovat rodičovskou dovolenou a bude se vracet do zaměstnání.

Každého rodiče budoucího školáčka v mateřské školce, čeká mnoho papírování a zařizování. Je třeba si vyzvednout příslušné formuláře v dané školce.

Jedná se o :

– Žádost o přijetí

– Evidenční list

Některé části těchto formulářů vyplňují sami rodiče, některé zaměstnavatel a Evidenční list zase vyplňuje dětský lékař.

Brother & Sisters — Autor obrázku: Remy Snippe

Další body k dobru pro přijetí, jsou za to, pokud již v dané školce je sourozenec dítěte, které se tam teprve hlásí, nebo podáváte žádost pro více svých dětí najednou. Takže zařizování přijetí dítěte do mateřské školky není vůbec žádná lehká prácička…..

Milý rodiče, obrňte se trpělivostí a nebojte se ve školkách dotázat na vše co Vás bude zajímat, přece jen jim budete svěřovat Vaše milované dítko a svěřit ho zařízení, o němž nic nevíte, může vést ke katastrofálním důsledkům.

A, Vy, milé dětičky, těšte se na čas trávený v mateřské školce, zažijete tam mnoho nového a zajímavého.

Grimasy

Pozorovaly jste někdy tvář Vašeho dítěte, když spí nebo když se na něco pečlivě soustředí? A všimly jste si u nich něčeho? Během mžiku dokáží ve tváři vystřídat několik grimas.

I ve spánku jsou toho schopni. Pokud se jim zdá o něčem krásném, objeví se jim na tváři úsměv, pak našpulí rtíky a v okamžiku, kdy se sen změní, mohou začít i pofňukávat a celý obličej se jim zkrabatí zamračením.

Při jednotlivých činnostech, se jejich výraz v obličeji dokáže změnit několikrát a aniž si to samy uvědomují, jsou mnohdy velmi úsměvné pro ostatní v jejich okolí.

Například když si hrají s novou hračkou a zjišťují, jak vlastně funguje, špulí ústa nebo mají dokonce povystrčený jazýček, jak se na danou hračku zkoumavě soustředí. Navíc k tomu dokáží i nakrčit nosík, takže výsledný efekt je pro rodiče přímo okouzlující a zároveň směšný.

Většinu grimas dokáží doprovodit různými těžko identifikovatelnými zvuky a Vás to dokáže často tak ohromit, že nevydáte ani hlásku, abyste jejich dovádění udělaly přítrž. U sourozeneckých šarvátek to bývá ještě zajímavější.

Rodiče stojí ve dveřích, pozorují a nestačí se divit, jak se nejmladší člen rodiny s vervou pustil malými pěstičkami do starších sourozenců. Nafoukne u toho tvářičky, jako křeček, který si právě do úst nasyslil spoustu dobrůtek, a hurá na staršího brášku nebo sestřičku. Povytáhnou obočí, aby vypadalo ještě zuřivěji a dalo tím najevo, že se mu počínání ostatní rozhodně nelíbí.

Pomocí grimas dokáží v jednom okamžiku vyjádřit své pocit radosti, štěstí, nelibosti, nevrlosti, vzteku i lásky.

Pia Thinking... — Autor obrázku: darkwing_flick

I zamhouření očí může mít několik významů:

– přemýšlím, nerušit!

– to ti nedaruju!

– já na to stejně přijdu!

– kam to ta máma mohla asi tak schovat?

Každá grimasa a změna výrazu ve tváři vyznačuje v jakém citovém rozpoložení se právě Váš potomek nachází , ale pozor, abyste si nevysvětlily jejich význam jinak, než bylo dítětem myšleno.

Zkuste, milý rodičové, chvíli Vaše dítka pozorovat a zcela jistě se neubráníte úsměvům.

Nadané děti

Mnoho rodičů si postupem času vývoje jejich potomků všímají, že jsou něčím výjimeční. Někdy se jedná o takové věci, jako je, že se dokáže naučit v raném věku písmenka, takže dokáže velmi brzy číst. Někdy třeba i dříve než nastoupí do školy.

Summer Reading 6 — Autor obrázku: KOMUnews

Většinou si s těmito dětmi časem běžní učitelé neví rady, protože většinu učiva zvládá jako nic. Pak to buď rodiče řeší speciálními školami zaměřenými právě na tyto nadané dětičky. A v jiných případech škola umožňuje přeskočit ročník, či spojit dva ročníky v jeden.

Jindy se jedná o sportovní nadání, kdy jsou děti schopny překonávat různé sportovní cíle bez větší námahy či snahy. No, prostě, jde jim to samo od sebe.

Dalším nadáním může u dětí být nadání pro hudbu či zpěv. Dokáží se velmi rychle učit všechny náležitosti potřebné k výuce hudbu. A v následném studiu jim jde, například hra na klavír, klávesy, akordeon, flétnu či jakýkoliv jiný druh hudebního nástroje, doslova samo. Mívají úspěch i při různých hudebních soutěžích a akcích.

Co se týče dětí nadaných v oblasti zpěvu, pak Vás i v dětských letech může Vaše dítko mile překvapit, jak libý zvuk bude mít jejich hlásek.

Pokud se jedná o nadání, které dokáží dále rozvíjet učitelé na jednotlivé oblasti, přímo zaměřeni, bude jejich talent oceněn od všech blízkých i všech okolních na celém světě.

Každé dítě je svým způsobem něčím nadané. Stačí malá drobnost či odchylka od běžného způsobu života a hned je tu nadání na něco, co ostatním nejde tak dobře, jako Vašemu potomkovi. Může jít například o to, že rychleji poskládá kostičky do komínku, navleče korálky na nitku, dokáže vytvářet různé obrazce pomocí hraček, kostiček či pouze z papíru.

Nadání se může projevovat mnoha způsoby a každou maličkostí, kterou se odlišuje od normálu, je samotné dítě velice nadšeno. Dokonce můžou mít některé děti nadání na vaření, na úklid i na obyčejné odpočívání a lenošení.

Takže pokud Vaše dítko nějakým nadáním oplývá, podpořte ho zapsáním na různé kroužky, které jeho konkrétní nadání dokáže rozvíjet. Výjimku zřejmě rodiče u svch dětí udělají pouze v právě zmíněném lenošení…

I dítě, které nemá zrovna nadání na něco významného, ale jen na určitou maličkost, neznamená to, že je o to míň důležité pro svou rodinu, přátelé a nejbližší okolí. Právě naopak. Každá maličkost je důležitá!

Hra na dospělé

Pozorujte Vaše dítě a zcela jistě si všimnete, jak si hrají na „dospěláky“.

Vezmou si hrací telefon vypadající jako pevná linka nebo i mobilní telefon a dělají, že telefonují s babičkou, tetou, či kýmkoli jiným z rodiny a kamarádů a někdy dokonce i s fiktivními postavami z pohádek. Rozmlouvají s imaginární postavou o všem možném, a mnohdy Vám připadá, že kopírují Vás samotné.

Pokud si zrovna nehrají s telefony, vezmou si papír a tužku. Hrají si, že jsou ve škole nebo v zaměstnání. Dělají, že kontrolují domácí úkoly a známkují je jako paní učitelky, nebo že vypisují nějaké dokumenty, podobně jako Vy.

Děti rády opakují to, co vidí u Vás samotných, a pokud si domů nosíte práci nebo doma přímo pracujete, pak Vás zákonitě budou napodobovat. Připadají si důležitě a předstírání, že jsou Vy, jim poskytuje určitý způsob nadšené hry.

Pokud mají doma k dispozici dětský notebook, pak předstírají, že jsou připojeni na internet a něco urputně hledají, nebo jsou připojeni k facebooku, jako dospělí. Mnohdy se ozve: „Mami neruš, píšu Ježíškovi na fejsbuku, co chci k Vánocům!“ Pak se můžete potrhat smíchy, protože Vás zcela usadí slova vypuštěná z úst Vašeho potomka.

"Hello?" — Autor obrázku: Janet McKnight

Nápaditost Vašich dětí nemá obdoby a velmi často je pro jejich okolí velmi úsměvné, co vše je dokáže napadnout či co vytvoří. Když se podíváte na papír, o němž Vám tvrdí, že na něj napsaly zprávu pro říďu, uvidíte pouze jen několik klikyháků, čárek a teček.

Pak je nezapomeňte pochválit, aby měly pocit, že jejich hru na dospělé berete vážně a není Vám jedno, čím se celou hodinu zabývaly. Pokud se zrovna nezabývají technickými vymoženostmi v dětské formě hraček, velmi často zaútočí na skříně rodičů s oblečením i botami. Během okamžiku se nebudete stačit divit, co všechno si na sebe dítě dokáže navléci.

Dívky si většinou oblékají maminčiny halenky a šaty a k tomu si obují lodičky s tím největším podpatkem, které v botníku najdou. A je jim zcela jedno, že si na nohy obuly boty o několik čísel větších a navíc se jedná o Vaše nejlepší lodičky, co máte, nebo že oblečené šaty zamažou čímkoli, co jim přijde do ruky.

Chlapci si zase obvykle navlečou do tatínkovi nejlepší košile a obují jeho lakýrky, aby vypadali, jako věrná kopie jejich otce. Popřípadě si na hlavu narazí dědečkův klobouk a hrají si na kovboje.

Někdy opravdu my dospělí kroutíme hlavou nad tím, jak naši potomci imitují nás samotné a mnohdy si díky tomu uvědomujeme, že příklad, který jim dáváme, nám velmi dobře dokáží ukázat, co děláme špatně či dokonce jaké zlozvyky máme.

Hlavně malé děti Vás dokáží velmi dobře imitovat, dělají přesně ta samá gesta, jaká děláte Vy. Pak si v duchu říkáte, že při předvádění určité grimasy vypadají přesně jako jeden z jejich rodičů, nebo jiný člen rodiny, který dělá či dělal přesně totéž.

No, prostě Vaše děti jsou věrné kopie Vás samotných.

Syndrom prázdného hnízda – druhá část

Tatínkové

Jak to říct a nikoho neurazit? Mužské plemeno obecně (samozřejmě existují výjimky!) je zvyklé rozdělovat mužské a ženské povinnosti a děti patří mezi ty ženské. Takže své ratolesti, milují, vychovávají, věnují jím svůj volný čas, žádný problém. Ale nárokují si právo na svůj volný čas a svoje koníčky.

Když přijdou domů z práce, skončila jim směna a nezačíná druhá, jako jejich ženám. Tím pádem více starostí a více práce zbývá ženě. Takže je logické, že odchod ratolestí snášejí statečněji než žena.

Nadále se věnují svým koníčkům a pocity smutku a úzkostí nenechají vyplout na povrch, poperou se s nimi sami v sobě. Ne vždy to ale zvládnou a u extrémních případů se taká mohou objevit deprese.

Žijeme v 21. století a tento problém není nijak zvlášť rozšířený. Ovládá nás feminismus. Spousta žen už není jen obětavých hospodyněk u plotny.

Po vzoru svých manželů budují kariéru, pěstují svoje koníčky, cestují po světě, navštěvují se s kamarádkami a tak podobně. Svoje děti vedou tím pádem k větší zodpovědnosti a samostatnosti a jejich odchod přijímají jako věc zcela přirozenou, na kterou se navíc připravují postupně, když děti tráví stále více času mimo domov.

Dnešní mládež také nespěchá tak rychle od maminky a od tatínka, jak tomu bývalo v dřívějších generacích. 25 – 34 let je dnes celkem normální věk odchodu dětí z domova. Je to výhodné. Nemusejí platit nájem, jídlo, elektřinu atd. Navíc jim maminka vypere, vyžehlí, uvaří, tak kam by spěchali? Je to rozumné, mezitím naberou rozum a zkušenosti do života, našetří nějaké penízky. Hned je to následné osamostatňování jednodušší a veselejší.

Tip: Pokud vám doma chybí někdo, o koho byste se mohla starat (manželovi už vaše péče leze krkem) pořiďte si zvířátko. Pejska například. Žádné „tele“ nebo nějakou bojovou rasu náročnou na výchovu a pohyb, ale něco malého, roztomilého, vděčného za každé pohlazení a vlídné slovo. Vypiplejte si takového tvorečka od miminka a uvidíte, že si ho brzy zamilujete a časem naplní prázdné místo ve vašem životě.

Syndrom prázdného hnízda – první část

Syndrom prázdného hnízda

Je to pocit, který mají rodiče dospělých dětí, které opouštějí domov (hnízdo) nebo se osamostatňují a připravují se na život bez rodičů. Není to pojmenování nemoci, laicky se tomu tak říká. Ona to ani není nemoc, ale důležitý mezník v životě rodičů, který doprovází stavy úzkostí, někde hraničí s depresí a někdy v opravdové deprese přecházející.

Říká se, že tímto syndromem trpí jenom ženy. Není to ale pravda. Muži to akorát nedávají na sobě tolik znát a navíc se všeobecně věnují více svým koníčkům i při rodině, než jejich drahé polovičky.

Maminky, které celý život zasvětily rodině, výchově a zvláště svým dětem prožívají po jejich odchodu z domu pocity úzkosti, prázdnoty a smutku. Je to normální, byly zvyklé se o ně neustále starat a najednou mají spoustu volného času. Ubyla jim spousta práce a starostí. Takže ano, je to normální, ale pokud to trvá krátký časový úsek.

Pokud už to trvá příliš dlouho, normální to není. Syndrom prázdného hnízda nastává u žen ve chvíli, kdy nejsou schopné začlenit se do normálního života, nemají vůli chodit do práce, na procházky, s kamarádkami na víno, nic. S manželem jsou schopny mluvit jen o odchodu dětí z domu. A o čem jiném vlastně mluvit? Léta řešili jen věci okolo dětí. Bohužel jsou i případy, kdy si v této situaci už manželé nemají co říct a rozcházejí se.

Jak z toho ven?

Děti už se s největší pravděpodobností nevrátí (mohou se sice vrátit za pár let např. po rozvodu nebo v tíživé ekonomické situaci, ale to může přinést víc starostí než radostí), takže se musíte naučit brát to jako fakt a do toho každodenního života se zpátky začlenit. Ne silou, postupně. Zjistěte, co vás baví, oprašte koníčky z mládí, na které jste celý život neměla čas! Hlavně dětem nic nevyčítejte a scházejte se s nimi. Žádné řeči o sebeobětování vám nepomohou! Jsou dospělý a tak s nimi zkrátka musíte zacházet.

Někdy se syndrom prázdného hnízda nešťastně potká s menopauzou a to je potom úplná katastrofa. Taková žena má pocit, že je na konci života, že už ji zkrátka nic nečeká a v tuto chvíli je těžké ovládnout depresi. Pokud máte takovou nešťastnici ve svém okolí, pomozte jí dostat se zpátky do života. Když to nepůjde jinak klidně i s pomocí psychiatra nebo psychologa. Nebude první ani poslední!