Výchova Archives - Strana 4 z 8

Trestat či chválit?

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech, máme pocit úlevy a dokonce štěstí, že nikdo nikomu nepodává zprávy o nás.

John Boynton Priestley

Onen citát je velkou pravdou. Sami dokážeme svým dětem vyčítat věci, které jsme sami v jejich věku prováděli, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme na to jaksi pozapomněli. Nebo chceme napravit sami svoje vlastní chyby, kterých jsme se dopustili v dětském věku? Ať je to tak nebo tak, pravdou zůstává, že se jedná o známou pravdu.

Jde tedy trestat opravdu dítě, ne sebe? A to za to, co udělalo ono, ne za to, co jsme udělali my. Pokud se rozhodneme pro fyzický trest, pak nesmít být krutý a ponižující či nehumanní. To by pak mohlo vést k tomu, že dítě bude reagovat podobně neadekvátně, například agresí, tím, že zkusí drogy nebo se chytne party, která mu ukáže cestu do pekel, nebo začne se sebepoškozováním, útěkem z domu nebo tím, že se bude chtít rodičům pomstít. Pokud budeme dítěti pořád nadávat za to, že je tlusté a předhazovat mu vychrtlé modelky s velikostí 32, a budeme to opakovat dnes a denně, nejen v soukromí, ale i před rodinou, kamarády a budeme zbytečně tvrdí, pak by se jednoduše mohlo stát, že dítě bude trpět bulimií anebo anorexií.

Musíme rozlišovat mezi tím, jakou volíme podobu fyzického trestu – jestli jde o plácnutí přes prsty, nebo poplácnutí přes zadek. Musíme si dát pozor na takové tresty, kdy plácneme dítě přes tvář nebo po hlavě, to vnímá dítě jako potupu a může mu to nechat šrámy na duši.
Taky si musíme uvědomit, že věk dítěte hraje velkou roli, pokud je dítě mladší roku a půl, pak určitě nechápe souvislost svého přečinu s následným trestem.

Když se na dítě zlobíme a přestaneme s ním mluvit, tak to taky dítě bere jako velký trest. Ale pozor, pokud to přeženeme a nekomunikujeme s dítětem ani když nás opravdu potřebujeme nebo nepřiměřeně dlouhou dobu, pak může získat pocit, že už ho nemáme rádi. A pak mu můžeme ublížit. Tuto větičku používají někteří rodiče jako velkou a těžkou zbraň: Nedělej to, nebo už tě nebudu mít rád. To je tvrdý úder, který zasáhne sebevědomí každého dítěte a pak může trvat velmi dlouho, aby pochopilo, že ho máme pořád stejně rádi.

Pokud staršímu dítěti zakážeme se dívat na televizi nebo jít na internet či stýkat se s kamarády, pak musíme mít zase na paměti, že platí určitá míra, pokud zakážeme jít dítěte celý školní rok ven, pak je jasné, že zákaz nebude dodržen a pak pozbývá jakýkoliv smysl, nebo že nás dítě poslechne, ale pak mu vnitřně velmi ublížíme a může si nést dlouhodobá traumata. Fyzické tresty pozbývají u starších dětí účinnosti. Předsavte si, jak maminka, která má 55 kilo dává na zadek svému sedmdesátikilovému drobečkovi, pak to není ani účinné, ani výchovné, ale spíš směšné a míjí se účinkem.

Pozor na to, abychom trestali děti prací. Pak by u nich mohlo být zafixované, že práce se pojí s trestem a pak bychom tam marně hledali radost z hezky udělané práce. Toto trauma by mohlo přetrvat až do dospělého věku a pak by takový dospělák chodil nerad do práce, a to nikdo z rodičů určitě nechce.

Pokud ale své dítě spíš trestáme, než chválíme, pak si musíme uvědomit, že neděláme dobře, protože v dítěti převládnou negativní emoce a to ho přiměje ke špatnému jednání, může trpět komplex méněcennosti, snaží si pozornost ostatních sjednat prostředky, které za každou cenu vzbudí zájem, a to i když jsou nepříjemné a nepřiměřené. Pozitivní motivací můžeme dítě cíleně směřovat k tomu, co je správné a ukázat mu tak dobrý směr jeho života, to, za co ho budou mít ostatní – i on sám sebe – rádi.

Musíme být tedy hlavně trpěliví, protože si dítě různé věci z hoto, co udělalo ani neuvědomuje.
Používejte pochvalu. Je to nejlepší způsob, jak přimět už velmi malé děti dodržovat pravidla. Pokud nějakým způsobem poruší pravidla, pak se nesmíme zbytečně hněvat, ale jasně a srozumitelně mu vysvětlíme, co bylo špatně a na co si má příště dávat pozor. Pak důsledně trváme na tom, aby řekl, udělal to, co by se mělo říct či udělat a v budoucnosti vyžadovat plnění.

Dítě a televizní přijímač

Někdy se televizi přezdívá milovaný vetřelec. Trávíme u ní hodně ze svého volného času a tak dáváme i svým dětem návod, jak trávit jejich volný čas.

Televize sama o sobě není škodlivá, škodlivé je její nadužívání. Televize rodině bere čas, ovlivňuje myšlení všech členů rodiny, mění řád a hodnoty a také její životní styl. Televize je natolik silným sokem, že zmenšuje roli rodiny.

Nesmíme si z televize dělat alibi: Já za to nemůžu, že se děti dívají, vždyť všichni rodiče dovolují svým dětem dělat ve volném čase to, co je baví. Proč by se nemohly i moje děti dívat na televizi? No, popravdě řečeno, oni mohou, ale na vybrané pořady věnované dětem, ty, které jsou nebo mohou být přínosem pro rozvíjení fantazie, nebo jsou podnětné pro další činnosti nebo mohou rozvíjet zálibu nebo jenom ukazují ideální svět, jaký by měl být.

Je důležité dítěti vysvětlit, že se nedívá na televizi, ale sleduje určitý program. Takové přepínání kanálů, kterým děti jen zabíjejí čas je nepěkné a hloupé. Nemá samo o sobě žádný smysl, ale když si vybereme určitý program a věnujeme mu svou pozornost, mohou se děti poučit, informovat nebo pobavit.

Když jim dáte vodítko, tak se chytnou, ale když je necháte dívat se na filmy pro dospělé, pak si budou myslete, že nahota, střílení, rozvody, nevěry a mstící se podváděné manželky a ostatní lidé, kteří se mezi sebou požírají a soutěží o moc a o to, kdo má víc peněz, pak si budou myslet, že to všechno je normální a patří to k životu. Je třeba jim říkat, že takové věci nejsou normální, ani hezké ani dobré.

Je třeba je naučit odolávat vlivu reklamy. Ta ovlivňuje naše děti obrovskou mírou. Jazyk reklamy chce oslovit rozum našich dětí a využívá své emotivnosti, obrazu i líbivého zvuku. Uvědomme si , kolik televize věnuje času právě reklamám. Ta je většinou atakem a děti jsou vůči její síle bezbranní. Děti se musí naučit brát reklamu s dostatečnou rezervou.

Nesmíme opomíjet další sdělovací prostředky. Často jsou opomíjeny jiná média jako je rádio, přitom hudba dokáže dětem tolik dát a zároveň ještě prohloubí jejich tvořivost, protože jí chybí obrazová stránka a děti si tak mohou dotvořit sami na základě své fantazie.

Dále je nutné dodržovat kontakt se skutečností. Zážitky, které děti mají z televize jsou vždycky tak říkajíc z druhé ruky, a mohou negativně ovlivnit vnímání reality, a být tak únikem ze skutečného života. Ten život, který vnímají dětí v televizních programech je pouhým zdáním skutečnosti. Dítě je potřeba vzít za ruku a ukázat jim krásy přírody, jako je rozkvetlá louka, motýl, který přelétává z květu na květ nebo včelu, která opyluje kytičky. Taky pomáhá, když děti uvidí své rodiče pracovat, pak je motivují k tomu, aby jim pomáhaly a nezůstanou jen profesionálními diváky, ale podílejí se na chodu domácnosti tou měrou, kterou jim věk a um dovolují..

Velmi důležité je naučit své děti tomu, aby měly radost z toho, co právě dělají. I z toho, že se dívají na televizi. Úplně ji zakazovat taky nikam nevede, ale pokud má plnit nějakou výchovnou úlohu, pak musíme dětem pomoct, že znalosti, které získaly z televizních obrazovek musí dále třídit a všechno, co jim bylo interpretováno, musí dále zpracovat a zakomponovat, kam co patří.

Pokud jako rodiče usoudíte, že televize už bylo hodně, pak si uvědomte, že vypínač máte v rukou vy a neváhejte ho použít.

Zkuste jeden večer typu: Co bychom večer dělali, kdyby se nám porouchala televize? Co takhle černá hodinka, kdy každý z členů rodiny včetně dětí povypráví, jak se mu celý den dařilo a co všechno viděl, udělal, komu pomohl, čeho lituje a co by mohl udělat jinak?

Dítě, na jehož natažené ruce se často odpoví odmítnutím, může navždy ztratit schopnost projevovat svou něžnost a vycházet vstříc.

Stefan Garczyński

Velmi nerozhodné děti

Kdyby si děti mohly vybírat své rodiče, ušetřili bychom spoustu rodičů.

Jiří Žáček

Hodně chyb dělají rodiče sami. Pokud by si uvědomili, jaké jejich dítě je a jaké má požadavky a potřeby, co mu udělá radost a co ho naopak srazí k zemi, pak by byla situace o hodně příznivější jak pro děti, tak pro rodiče samotné. Kdybychom si uvědomili, že každé z našich dětí je jiné a požaduje jiný přístup, jiné výchovné metody a jinou formu prokazování lásky a pomoci, pak bychom si jako vychovatelé usnadnili řadu problémů, které budeme v budoucnu muset řešit.

Pokud máme doma nerozhodné dítě, pak si musíme uvědomit, že neustálé pobízení a pošťuchování a srovnávání s jeho vrstevníky nebude zázračná záchrana a zrychlení, ale spíš něco, co ho demotivuje a srazí k zemí. Jak tedy vychovávat takové dítě, které by nejraději odložilo všechny své povinnosti, starosti na zítřek?

Nejprve je potřeba si uvědomit, že povzbuzení dětí je motivující. Ale musí se naučit sami si uvědomit, že cokoliv je trápí a za co si ponesou důsledky, kterých se třeba obávají, s nimi v klidu doma rozebereme. Protože ať se stane cokoliv, vždycky budou doma rodiče, kteří svým dětem poskytnou tak potřebné zázemí, i kdyby zbytek okolního světa, škola, rodiče ostatních spoužáků, učitelé byli proti nim. Nesmíme býti soudcem, ale rádcem a pomocníkem.

Také je dobré takové dítě naučit, aby si samo vytvořilo pracovní plán, do kterého si jasně napíše své cíle, etapy, kritériu. A to tak, aby se mohlo samo včas ujistit a připravit na následky, pokud ona kritéria nebudou dostatečně brzy splněna.

Jeho cíle by měly být dosažitelné a reálné

Dítě, které se nedokáže vypořádat s velkým množstvím práce, kterou je schopno efektivně a samostatně vykonávat, pak nedokáže být dostatečně realistické ohledně času, mělo by si tedy dát určitou časovou rezervu, která mu dá prostor k manévrování, pokud opravdu ona záludná práce či úkol bude stát víc času a přemýšlení, odhodlání, aby ji vzládl. Proto je dobré si dopředu dát časovou rezervu, aby se nestresoval při tom, kdy zjistí, že onen svůj harmonogram z nějakého důvodu nestíhá.

Jestliže děti pracují na tom, aby ten úkol zvládly a vidíme, že se snaží, a úkol přestlo zvládnout nemohly, pak je na nás abychom jejich snahu ocenili a dokázali je povzbudit k dalšímu pokusu a nedemotivivali jejich snahu a úsilí. Když je odměníme i tehdy, když udělali méně než slíbili, pak si lépe uvědomí své vlastní schopnosti a v budoucnu na ně budou nahlížet více racionlně.

Musíme jim taky vysvětlit, proč se zlobíme v případě, že jsme opravdu nespokojeni s jejich projevy, s jejich chováním, s jejich nerozhodností, která způsobila velké problémy. Až budeme mít jasnou hlavu a nebudeme zbyteně roztrpčení, pak můžeme jasně a beztrestně vysvětlit, co se nám nelíbí a co by podle nás šlo udělat rychleji, efektivněji a lépe.

Když děti pochopí, že si na nich ceníme jiných vlastností, než je jenom výkon, pak je to opět další motivace. A oni jsou rádi, že si jich vážíme. Jako rodiče musíme zdůrazňovat kladné stránky a vlastnosti jejich povahy, tolerantnosti, dobrou náladu, dobročinnost či citlivost, které zas chybí jiným dětem. Bohužel naše společnost je tolik zaměřena na efektnost, že to požaduje nejen po dospělých v práci, ale podporuje rys soutěživosti a sebeprosazení už v předškolním věku.

Ale ono je důležité, aby si děti uvědomili, že hodnota člověka spočívá v něčem jiném než jenom v tom, kdo kolik umí nabudovat majetku, kdo má kolik hraček, kdo byl kolikrát na dovolené a kdo má hezčí oblečení. Pak rostou z dětí závodníci, kteří nedělají celý život nic jiného než se honí na úspěchem, za kariérou, a nakonec zapomenou sami na sebe a místo aby si život užívali, tak ho spěchem přeletí.

Máme trestat své děti?

„Dobře potrestat může jen ten, kdo má rád.“ Zdeněk Matějček

Pokud chcete dítěti porozumět, musíte ho mít rádi. Pokud ho chcete dobře vychovat, musíte mu rozumět. Pokud chcete, aby vám lásku oplácelo, musíte docílit toho, aby dítě vědělo, že jste přirozená autorita, která mu stanovila mantinely, životní hranice, za které se nechodí, protože to svědomí, slušnost nedovoluje. Jak je to ale s tresty? Jsou na místě, nebo bychom své dítě trestat vůbec neměli a měli bychom všeho docílit po dobrém?

Jaký je tedy smysl trestu?

Když dáme dítěti facku, je to dobře, nebo to uděláme protože si potřebujeme ulevit? Tak takový případ opravdu není dobrý. Pokud trestáme dítě, protože překročilo ony mantinely, které jsme stanovili. Chceme zamezit tomu, aby se takové chování znovu neopakovalo. Když například dítě zlobí jiné dítě, fyzicky mu ubližuje.

Dítě musí vědět, proč je trestáno. A onen trest musí být adekvátní jak k věku dítěte, tak k povaze přečinu.

Rodič by měl jednat s chladnou hlavou, a ne ve velkém rozčilení, aby si to hned nevyčítal jako neadekvátní reakci. Trest nesmí být brát jako ponížení dítěte.

Trest se odbude v určitém okamžiku a pak se už k němu nevracíme. Neopakujeme dítěti donekonečna, že něco udělalo, neudělalo.

Pokud jsme si dobře promyslili, čím dítě potrestáme, tak bychom pak měli být důslední.

Pokud je ovšem onen přečin nechtěným, měli bychom to zohlednit. Někdy se dítě snažilo o dobrou věc, ale ono se mu to zvrtlo. Například se snažilo pomoct svému mladšímu bratříčkovi, ale nejen že to nezvládlo, ale bratříček začal ještě plakat, protože sestřička mu neutřela zadeček tak hezky jako maminka. Pak bychom neměli trestat holčičku za to, že ublížila bratříčkovi, ale vysvětlit jí, že měla hezký záměr, ale je ještě malá, aby to dokázala tak dobře jako maminka, ať ještě nějakou tu dobu počká.

Trest by měl následovat hned po prohřešku, a ne až třeba za hodinu, protože hlavně mladší děti si nemusejí uvědomit vztah mezi tím, co udělaly a následkem, tedy trestem.

Jaké jsou tedy druhy trestů?

Za ty, které hodně lidí odsuzuje a za ty, které jitří hodně emocí, považujeme tresty fyzické. Jsou vůbec ve výchově dětí na místě, nebo by je rodiče vůbec neměly používat, protože jde o to, že jsou důkazem, že rodiče nemůže dosáhnout svého sofistikovaným způsobem? Ani dětští psychologové nejsou zajedno.

Pokud jsou ale tyto druhy potrestání použity jenom náznakově, pak se potrestáním pečin uzavře a dál už se dítěti nepřipomíná. Je totiž dostatečně nasnadě, že dítě překročilo onu pomyslnou hranici. Ale pokud je dítě starší, měli bychom adekvátně k věku volit i jiný, sofistikovaný způsob trestu. Protože fyzický trest může být brán jako ponižující a může nechat velký šrám na sebevědomí dítěte.

Kolikrát se rodiče obětují pro děti jen proto, aby jim to mohli vyčítat. Jiří Žáček

Nedostaneš vše, co chceš

Také se musíte doma i venku potýkat se vztekajícím se, vřeštícím či hysterickým potomkem? Jistě to zná mnoho rodičů velmi dobře. Mnoho dětí si totiž usmyslí, že něco chcou, a že to za každou cenu také musí dostat!

Přestože se většina rodičů snaží o to, vést své potomky k tomu, že dostanou jen to, na co Vy, rodiče, finančně máte, maličkým dětem se to vysvětluje jen velmi ztěžka. Jak ale vysvětlit dítěti, že na to či ono nemáte dostatek peněz a v danou chvíli jim to prostě nemůžete koupit? Jen velmi obtížně a ještě obtížněji je to chápáno.

Děti totiž s oblibou chtějí mít totéž, co mají jejich vrstevníci a je jim jedno, co to jejich rodiče stojí. Jde jim spíše o to, vyrovnat se ostatním dětem a je zcela jedno, zda se jedná o hračky, časopisy, oblečení či dokonce elektroniku. Pochlubit se před ostatními, že mají to samé, co oni, a ani nejsou žádné „socky“, jak bývají velmi často nazýváni členové rodin s malými příjmy.

Proto, pokud na Vás Vaše dítko vyrukuje s tím, že chce to či ono, snažte se mu vysvětlit, že až nějaké finanční prostředky zbudou navíc, seženete jim něco podobného, ale mnohem lepšího, co zaručeně jejich kamarádi mít nebudou. Pak jim dozajista budou všichni z okolí závidět.

Tyto argumenty ve většině případů zabírají, ale ne však vždy. V opačném případě Vám Vaše dítka předvedou zmíněný hysterický záchvat a vůbec jim nezáleží na tom, zda doma, na ulici, nebo dokonce v obchodě plného lidí.

Nesmíte se však nechat vztekáním Vašich dětí oblomit a ustoupit jim, protože pak u nich ztrácíte autoritu a ví, že si svůj výstup mohou zopakovat při příštím „vydupávání“ si kýženého cíle. A znovu dosáhnou svého.

Naučte se říkat prosté slůvko „ NE!“ „Ne vždy dostaneš vše to, co chceš!“

Máte doma malého agresora?

Jeden z největších neřádů současné doby je růst agresivity u dětí. Dá se říct, že je jí v dnešní době na rozdávání. Agresivita je určitý druh energie, který je bez dostatečného zásahu vychovatelů destruktivní. Malý agresor napadá druhé lidi ne proto, že je agresivní, ale proto, že se chce vypořádat s konflity a neví jak, brání tak své vlastní myšlenky a volí tento neadekvátní způsob, protože neví, jak jinak by se prosadil.

Násilí je bohužel novodobou epidemií a je zřejmé, že když dítě žije v agresivním prostředí, pak se bezcitným a násilným stává i on sám. To je skutečná hrozba pro dnešní děti. Rodiče chodí do práce, aby zabezpečili své děti materiálně, často se jim nemohou tak věnovat, protože už jim nezbývá ani čas, ani energie a děti, kteří jsou často biti a střetávají se ve svých domácnostech s násilím dnes a denně, jej považují za něco normálního, co je součástí každodenní rutiny, proto i on sám nevnímá své jednání jako zvrácenost a násilnosti.

Když se podíváme kolem sebe, tak zjistíme, že je velká poptávka po mládeži, která se v násilí vyžívá. Děti tak chtějí zaplašit nudu a touží po stále silnějších prožitcích a tyto dávky se neustále stupňují a nabírají na intenzitě. I sami rodiče nutí své děti k tomu, aby byli první, aby vítězili, a to samozřejmě zvládá ten silnější, ten kdo má ostřejší lokty. I sport pokud se bere jako absurdní válka mezi týmy, může přerůst z fandovství do násilnické povahy.

Aby naše výchova byla co nejvíc konstruktivní, pak musíme dbát následjících zásad:

– Když se dítě chová násilnicky a agresivně, tak si rodiče položí otázku: Co ho k tomu vedlo, proč tak jednal? Chtěl si vybít energii, zlost, bojovat o prvenství a moc?

– Dbejte na to, aby se děti vyhnuly nudě a lenošení. Pokud děti nemají co dělat a chybí jim sportovní, kulturní a jiné podněty, pak mají sklon se vybít svým nadmíru tvrdým chováním. Mají totiž přebytek energie a potřebují ji ventilovat, z nedostatku stimulů volí tuto cestu.

Rodiče si musí uvědomit, že agresivitou se ničeho nedosáhne a nesmí dítě chválit za to, když bylo příliš trvrdé nebo agresivní, nebo když vyhrálo závod za každou cenu, i když nepomohlo kamarádkovi, který vprostřed závodu spadl na zem a potřeboval pomoc. Pak v dětech zůstane onen pocit, že prvenství je důležitější než to, abychom byli solidární s ostatními lidmi a abychom byli lidští a snažili se jim pomoci. Nesmíme tedy v tomto ohledu s dětmi spolupracovat a podporovat v nich pocit, že jednají správně.

Youth cast lines for biggest catch at Burba Lake annual fishing rodeo — Autor obrázku: Fort George G. Meade Public Affairs Office

Pokud agrese pramení z toho, že dítě je frustrováno, protože má nedostatek sebevědomí a má pocit, že nikdy nebude v ničem dobré, pak bychom mu měli dopřát příležitost k úspěchu. A sami se přičinit o to, aby dítě v něčem vynikalo nebo se realizovalo a tak bychom podpořili jeho sebevědomí.

Rodiče sami musí dávat dobrý příklad svým dětem a pokud je často bijí, hubují a ponižují, pak se nemohou divit, když jim děti začnou oplácet stejnou mincí. Rodiče se tak sami vzdají role zralých a morálních vůdců a vstupují na úroveň svého zlobivého dítěte. Pak už jde jenom o to, kdo z nich dokáže křičet silněji.

Pokud nabídneme dítěti ideály, které přijme za vlastní a cestu, která ho bude inspirovat a dostatek podnětů k činnosti a k přemýšlení, pak máme na půl vyhráno. Můžeme s ním společně snít a spřádat plány o jeho budoucnosti.

Rodina by měla být homogenní celek a taky poskytnout konstruktivní prostředí, které přinese potěšení z toho, že je rodina spolu.

Jak se naučit odpouštět

Kde je láska, tam je snadné odpouštění. Když je člověk příliš přísný, pak nemá dítě odvahu svobodně a bez obav mluvit a vyjádřit svoje ocity, pak nebude nikdy dost spokojený a bude hledat vybití někde jinde. Odpuštění má svůj význam ve výchově i ve vztazích obecně. Bohužel se teď od milosrdenství a aktů, které se mu blíží ustupuje a pro mnoho lidí je naprosto neznámé.

Pokud máme dobrou zkušenost z dětství, pak taky my sami umíme odpouštět. Když jsme byli malí, žádali jsme po odpuštění. Měli bychom odpouštět i jako dospělí. Pak bude odpuštětno i nám a dokážeme proměnit i lidi kolem sebe.

Když dokážeme dětem odpouštět, týká se to opravdu důležitých věcí, jako jsou závislosti na drogách, vliv špatné party či odchod ze školy. Přehlédnout maličkosti není problém, ale pokud umíme odpustit opravdu závažnou věc, pak umíme opravdově odpouštět.

I když odpustíme, nezavíráme oči před pravdou, víme, kde se stala chyba, ale i tak dokážeme s dítětem jednat láskyplně a s úctou. Ale odpuštění není omluva, chyba je stále chybou.

Když odpustíme, neznamená to, že jsme slabí. Musíme trvat na tom, aby došlo k napravení chyby nebo alespoň na tom, aby nedocházelo k opakování oné chyby. Jde o to, abychom dítě nasměrovali a aby mělo vůli začít znovu.

Pokud odpustíme, pak dokážeme ze situace vytěžit i my. Zbavíme se tak velkého břemene, které bychom s sebou nosili všude, kudy bychom chodili. Dokážeme tak vyřešit složitou situaci a mnohdy to stačí k záchraně nebo zachování vztahu. Odpuštěním dostaneme novou dávku naděje a tu taky dáváme tomu, komu odpouštíme.

17 - Helping Hand — Autor obrázku: Kyle Taylor

Abychom dosáhli schopnosti odpouštět, musíme mít hodně trpělivosti a plnit si předsevzetí, které jsme si dali. Žádné budoucí nebo přítomné obviňování by se nemělo objevit, protože nás uvrhne o krok zpět.

Pokud chybují děti, pak může jít o věc nerozhodnosti, nevědomosti nebo naivity a to bychom měli zohledňovat. Odpuštěním podáváme dětem pomocnou ruku, kterou jim chceme ukázat, že vše se dá zlepšit anebo se o to aspoň mohou pokusit.

Společnost by měla být víc vedena k duchovnu a ono materiálno může všechny snahy a pokusy zadusit, protože budou vnímány společností jako projev slabošství. Ale opak je pravdou, nejde o projev slabé vůle, ale naopak odhodlání a velké odvahy a mírumilovnosti.

Dítě, na jehož natažené ruce se často odpoví odmítnutím, může navždy ztratit schopnost projevovat svou něžnost a vycházet vstříc.

Stefan Garczyński

Jak vychovávat dítě k hodnotám

Nejprve si musíme položit otázku: Co pro své ratosti vlastně chceme? Pokud necháme děti, aby se nabažily toho, co mají rády, vyberou si sledování televize, která je pro ně snadno dostupným společníkem. Také pojídáním pamlsků, které jedí místo pravidelného jídla, jim nenastavíme správný směr.

Všechna naše snaha chce hlavně odhodlání a snahu přijmout fakt, že dětem je třeba se věnovat a musíme jim obětovat svůj volný čas a kus sebe.

Rodina je místem, kde vznikají a budují se hodnoty. Proto jsou nezbytné některé organizační záležitosti. Systém, který vidí děti kolem sebe jim vnucuje hodnoty svou vychytralostí a silou. Rodiče ale musí vytvořit strukturu hodnotového systému, který v porovnání s pozlátky doby dokonale obstojí.

Pokud například za základní hodnotu zvolíme svou důstojnost, pak musíme tuto hodnotu podpřit svými každodenními postoji, jako je přátelství, poruzumění, sympatie, zdvořilost, statečnost, úcta, schopnost obětí, vytrvalost v tom, co jsme si stanovili atd.

Dále je nasnadě, že hodnoty se musí nějak jmenovat. Musí být tedy pochopitelné a měřitelné. Rodiče by tedy měli jasně stanovit, co od svých potomků očekávají. Definovat to co nejpřesněji a stanovit hranice, kam až ona vlastnost sahá.

Pak je důležité si uvědomit, že těmto hodnotám je také nutné vyučovat. Okolní svět nás vede k domněnce, že vítěz bere vše, kult těla je důležitý a zdůrazňuje požitky, krásu, která se odvíjí od vnějšího vnímání našeho těla a s tím jsou spojeny vlastnosti jako soutěživost, náruživost, násilí, agresivita, přehnaná asertivita a sebestřednost.

Nestačí o hodnotách sáhodlouze vyprávět, hodnoty se musí zažít na vlastní kůži. Pokud je rodič se svým dítětem v kontaktu, pak ono cítí, že hodnoty žijí a nejsou jen ideálem, kterého obyčejný smrtelník nemůže dosáhnout. Jsou hmatatelné a živoucí, protože hezky fungují v rodině, mohou se teda rozšířit dále, mezi kamarády, vrstevníky, budoucí partnery atd.

Pokud děti a rodiče podnikají hodně věcí spolu, pak se staví do role modelů. Ideální je mít rituály, například společné snídaně a večeře. Rodina se sejde u jednoho stolu a společně si pohovoří, jak se celý den měli, na co se chystali, co jim vyšlo a co by udělali jinak. Taková chvíle souznění a klidu, do které nezasahuje všudypřítomná televize, počítače či hlučná hudba, může znamenat velmi mnoho.

Mějme tedy na paměti, že je důležitější to, čím jsme, než to, co děláme.

Agrese u dětí

Máte pocit, že se z Vašeho potomka snad zblázníte? Pak rozhodně nejste jediní! Pokud se však musíte doma potýkat s problémem přílišné agrese vůči Vám samotným nebo vůči jejich sourozencům, o to horší jsou pak Vaše pocity zklamání a bezmoci.

Jak takovéto chování správně řešit?

Na to asi nikdo znát odpověď nebude, ani Vaše okolí, ani odborníci. Většina odborníků Vám totiž bude tvrdit, že z toho vyrostou. Agresivní chování se může projevovat různými způsoby.

Nejčastější projevy jsou:

– vzteklost

– hysterické záchvaty kvůli malichernostem

– berou hračky svým sourozencům a mají následně radost z jejich pláče

– mlácení a kopání do prostoru i osob kolem něj

– záměrné ubližování ostatním dětem a dokonce i „zvednutí ruky“ na vlastního rodiče

– odmlouvání a neposlušnost

Nevěšte hlavu a ani se neobviňujte ze selhání v jeho výchově! Není to ničí selhání, pouze jakási snaha tohoto dítěte na sebe více upozornit. Příčin může též být několik, jako například závist nebo žárlivost na to, že věnujete více pozornosti mladšímu sourozenci nebo novému partnerovi.

Fyzickými tresty však také příliš nezmůžete, právě naopak. Dítě bude ještě více agresivní na všechny ve svém okolí.

Návštěvou odborníka se situace může i nemusí vyřešit. Pokuste se věnovat všem Vašim dětem stejně. Odměňovat je častou pochvalou, objetím i dárky, ale i tresty musí být rozděleny stejnou měrou, protože pak si nebudou připadat odstrčené a nemilované!

Jak správně vychovávat své děti?

Don Bosco řekl:

„Vícekrát se mě ptalo mnoho lidí, jaké užívám metody, když s takovým zdarem uvádím mládež na cestu ctnosti. Vždy jsem odpovídal: Preventivní systém a láska! Je to systém, který jedná s každým mladým člověkem jako s přítelem a takovým jej i činí. Ve snu, který se mi zdál v devíti letech, mi Paní, která mi poručila, abych se zamíchal mezi skupinu hrubých klejících chlapců, řekla: „Ne bitím, ale vlídností a láskou máš získat tyto své přátele.“ Místo chlapců byla přede mnou v té chvíli záplava divokých zvířat: kozlů, psů, kocourů, medvědů. A Paní řekla: „Zde je tvé místo. To, co teď uvidíš, budeš uskutečňovat dobrotou u mých dětí.“ V té chvíli se z divokých zvířat stali bílí, přítulní beránci…“ Don Jan Bosco (1815-1888)

Na tomto citátu známého učitele a vychovatele žijícího v 19. století je notný kus pravdy a vlastně všechno z toho, co navrhl už v době před dvěma staletími se dá aplikovat na výchovu dnešní mládeže. Pokud si uvědomíme, že příklady táhnou, a ne jen slova, ať už v podobě zákazů a příkazů, máme zpola vyhráno. To je onen preventivní systém. Ten, kdo má rád sebe, má rád i své okolí, svou rodinu, příbuzné a v neposlední řadě i své děti.

Pokud je naše dítě pro nás něčím výjimečným, někým, koho si vážíme a snažíme se mu předat to nejlepší ze sebe, pak tam funguje i druhý činitel, láska. Je pravda, že přísností a krutým zacházením si možná vysloužíme strach a jakousi formu respektu, která se ovšem můžeme kdykoliv zvrhnout, a to když ukážeme svoji slabost a chceme taky politovat.

Když ale otevřeme své srdce a duši a okolí pochopí, že jim dáváme nahlédnout dovnitř do naší duše a že se s nimi chceme podělit o své vnitřní já a o to, co je podle nás nejvzácnější, pak můžeme získat spřízněnou duši. Pak můžeme obrátit to „stádo“, tu mládež, tu verbež na beránky, na přítulné kamarády a mazlíčky.