Hedy, Author at Bobeček.cz

Výchova dětí – 2. část

Tlak doby je neúprosný, všichni mají hodně kroužků, prezentují se na besídkách, vystavují svá dílka, mají koncerty. Je hezké své dítě nějakým způsobem začlenit a začít, ale nesmíme jeho den zaplnit množstvím aktivit a zapomnět na to, že je to pouze dítě, které si chce hlavně hrát. Nemusíme ho nechat jako dřevo v lese, ale taky zaplnit jeho den takovým množstvím aktivit, aby to hezky zvládlo a nebralo je jako obtěžující.

Když má dítě dětský pokojíček, pak má prostor pro své vlastní já, pro to, aby byl dostatečně kreativní, aby se vyvíjel, sám byl schopen se zabavit, a taky jako každý dospělý potřebuje osobní prostor a místo sám pro sebe.

Když vedeme dítě k samostatnosti, děláme taky dobře. Stačí když se naučí pár jednoduchých záležitostí, jako je uklízet si po sobě pokojíček s hračkami. Pomůže taky, když se dítě naučí nenápadně samo komunikovat s okolím, když například v obchodě poděkuje paní prodavačce, když dá dítěti v kočárku dudlíček, aby neplakalo, když pomůže mamince otevřít dveře do bytu, protože má maminka těžké tašky, když něco jí a dokáže se sám o sobě rozdělit s bratříčkem či sestřičkou.

Je příjemné, když je dítě jako ryba ve vodě v dětském kolektivu. Když například chodíme do cvičeníčka pro děti, nebo když chodíme hrát si na písek za ostatními maminkami, když chodíme plavat do vaniček od kojeneckého věku. Pak je dítě zvyklé na ostatní lidi a nevnímá přechod do školky, školy atd. jako zradu spáchanou vlastními rodiči a dokáže se lépe aklimatizovat a zapadnout.

Když nastoupí do školky, do školy, pak hodně pomůže podpora rodičů, protože jde o velké trauma, které přineslo řadu změn a děti nemají takové velké množství změn rády. Pak by i rodiče měli volit systém: čím méně, tím lépe. Vzít si například dítě ze školky domů co nejdříve a nenechávat ho tam do pozdních odpoledních hodin tak, aby tam byl úplně poslední, to hodně dětí těžce nese.

Je velmi příjemné, když přijde domů a tam už ho čeká sourozenec, ale když je o 14 let starší, pak si s ním asi moc nezahraje. Je dobré, když jsou věkově co nejblíže a mají podobný vkus co se týče hraček, her a nebo oblečení. (Obzvláště oblečení pro holky bývá problém vybrat tak, aby se líbilo oběma, pokud po sobě dědí.) Pak nemusíte chodit každý den po návštěvách a víte, že si děti zahrají. Pak jsou i noci klidnější a vy také.

Little Kids Hugging — Autor obrázku: Mike Renlund

Když jste klidní a vyrovnaní, tak budou zřejmě i vaše děti, když nepodvádíte okolí, pak zřejmě nebudou ani vaše děti, pokud po jídle neolizuje nůž, pak zřejmě nebudou ani vaše děti. Ale nemůžete po svých dětech chtít, aby se chovalo jinak než tak, co kolem sebe vidí. Takže rodič ať chce nebo ne, je pro své potomky velkým příkladem. A než jdete spát, přemýšlejte o tom, jaký byl váš den, co hezkého jste spolu zažili, co mohlo být lepší a z čeho měli větší radost, věřte že také vám se budou zdát hezčí sny.

Jak se chováme my vůči dětem, tak se chová moudrý vůči všem, kteří i potom, co jim uplynulo mládí a zešedivěly vlasy, zůstali dětinští. Lucius Annaeus Seneca

Výchova dětí – 1. část

Kdo miluje své děti, nemůže mít to srdce, aby je i vychovával.

Dušan Radović

Kdo své dítě miluje, ten jedná instinktivně – pak je láska, která ho vede, daleko lepší, než spousta moudra, které načte v knihách.

Pokud si stanovíme zásady, které jsou pro nás důležité a které bychom rádi svému dítěti předali, pak buďme důslední a nedejme se obměkčit ani dítětem ani tím, že už se nám nechce, že už jsme unavení a nemáme chuť dál v tom pokračovat.

Ono je jednoduché říct: Tak když nechce Maruška zdravit, tak ať tedy nezdraví. Ale v reálu se nám takové jednání vrátí jako bumerang. Učitelka i sousedky si budou stěžovat, koho jsme to vlastně vychovali, když ta naše Maruška neumí ani pozdravit.

Pravidla by měla být přiměřená chování a také povaze našeho dítěte. Pokud půjdeme navíc my sami příkladem, tak je to lepší než půlhodinová přednáška o tom, že zdravit je slušnost a odpovědět povinnost. Pokud my sami ale zdravit nebudeme, pak můžeme dítěte připomínat tuto zásadu i desetkrát denně a zřejmě k ničemu nedospějeme.

Když budeme s dítětem, pak vězte, že není lepšího vychovatele, rádce, pomocníka, blízké duše. Ani kdybychom mu zařídili tu nejlepší dulu na světě, nikdy to pro dítě nebude takový přínos, jako to, když ho vychovává vlastní rodič. Pokud necháme našeho potomka na výchovu prarodičům a budeme se věnovat budování kariéry, pak není divu, že potomek bude dělat to, co považují za rozumné a moudré naši prarodiče. Je nasnadě, že mu povolí spoustu věcí, které nám osobně hodně vadí. Ale pokud tam nejsme, abychom se zasadili o tom, že po sobě dítě opravdu musí uklízet samo, nestačí, když mlíčko dopije, ale musí hrníček zanést do dřezu, tak se to samo od sebe nenaučí.

Rodič je nenahraditelný. A pokud se potomkovi dostatečně nevěnujeme, pak opravdu nemáme právo ho peskovat za to, jaký je. V první řadě bychom si měli sáhnout do svědomí.

Chodítka

Blíží se doba, kdy se začíná vaše dítko stavět na nožičky nebo leze po čtyřech? Pak nastává vhodný čas na pořízení malé, drobné pomůcky- chodítko.

Chodítko pomáhá vašemu malému potomkovi lépe držet stabilitu a zároveň mu ukazuje jakýsi způsob chůze s oporou. Dnes se dá sehnat nepřeberné množství druhů v různých barevných provedeních a vyrobené z různých materiálů.

V dřívějších dobách existovaly chodítka s kovovou konstrukcí nožek s kolečky a obyčejného látkového či plátěného sedátka. Tzv. „pavouk“, jak ho maminky trefně nazvaly, byl velmi oblíbený, protože měl do všech stran přijatelné rozměry a v případě potřeby jej dítko za pomoci ručiček zlehka nadzvedlo, aby mohlo přejet přes práh do další místnosti a mohlo nerušeně rázovat v cestě za svým cílem: za maminkou!

Chodítko a jeho dovednosti

I dnes fungují chodítka na stejném principu, akorát se vyrábí z lehčích materiálů (např. plastu). Seženete je v různých velikostech, barvách, s různě nastavitelnou výškou, jak dítě roste, a jejich součástí bývají rozmanité, nápadité a víceúčelově vytvořené pultíky. Celkový dojem ve finále budí, že se Vaše dítko po místnosti prohání místo v chodítku v autíčku, formuli, berušce či jiné kreslené postavičce.

Právě díky těmto víceúčelovým chodítkům se nejenže může dítko bezproblémově pohybovat po bytě či domě, ale navíc se při svých častých zastávkách zabaví. Tu zmáčkne zelené tlačítko, ozve se zvuk houkačky a vzápětí bude zuřivě točit volantem do všech stran, jakoby jezdilo autem.

V případě, že čeká dítko menší svačinka, může ji spořádat, aniž by opustilo chodítko. No a pokud mu nějaký ten kousek sváči zbude, jednoduše jej odloží na pultík a pokračuje v cupitání za svou maminkou.

No, a pokud nelpíte na úplně nových modelech, zcela určitě svůj úkol splní i chodítka získaná (použitá) po dětech vašich příbuzných, přátel i cizích lidí. Vůbec nesejde na tom, kolik chodítko stojí, nebo zda bylo již někým užíváno. Pokud je z technické stránky bezproblémové, není důvod, proč by nemělo usnadnit život leckteré mamině i jejím dětem.

Výběr je zcela na vás a věřte, je z čeho vybírat! Hlavně že splní svůj účel!

Hodnota peněz

Jedním z hlavních úkolů většiny rodičů při výchově Vašich dětí, by mělo být, aby dokázaly rozpoznat skutečnou hodnotu peněz. Mnoho dětí totiž kapesné od rodičů rozhází za různé nepotřebné hlouposti či sladkosti a nedokáží s přiděleným kapesným efektivně naložit.

Najdou se však i výjimky, kdy si dítě své kapesné poctivě ukládá do kasičky, hrnečku nebo na rodiči zřízené dětské bankovní konto. Díky tomu si dokáže našetřit i větší částky peněz na věci, které by mu jinak třeba rodiče nemohli pořídit.

Co se týče zřízení dětského bankovního konta, pak se jedná právě o jakousi formu učení děti zacházet s penězi. Rodiče mohou v bance nastavit určitý limit, který děti nesmí svými výběry překročit, nebo se naučí zacházet s kreditní kartou, pokud je dítě dostatečně staré, aby mu ji banka vydala. Navíc rodiče mohou kontrolovat přes internet či výpisy, za co a kolik dítě utratilo uložené peníze.

Ale i klasické kasičky či hrnečky jsou velmi praktické. Stačí pokud si našetří určitou částku, za kterou si mohou koupit nějakou tu dobrůtku či něco, co si již velmi dlouho přejí.

Díky tomuto spoření si dokáží děti více vážit hodnoty peněz. Ale nezapomeňte, milý rodičové, že je k tomuto kroku musíte již odmala vést Vy samotní. Pokud uvidí, že mají vzor ve Vás, budou se Vás snažit napodobit a svým způsobem se to snadněji naučí.

Nepodceňujte toto odvětví výchovy! Každá ušetřená korunka se může hodit na horší časy, stejně jako v okamžicích, kdy nutně potřebujete finance, a když pak není do čeho sáhnout, hned je tady pohroma. Až budou Vaši potomci starší, ne – li dospělí, dozajista Vaše úsilí v tomto ohledu ocení.

Trestat či chválit?

Když čteme zprávy učitelů o našich dětech, máme pocit úlevy a dokonce štěstí, že nikdo nikomu nepodává zprávy o nás.

John Boynton Priestley

Onen citát je velkou pravdou. Sami dokážeme svým dětem vyčítat věci, které jsme sami v jejich věku prováděli, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme na to jaksi pozapomněli. Nebo chceme napravit sami svoje vlastní chyby, kterých jsme se dopustili v dětském věku? Ať je to tak nebo tak, pravdou zůstává, že se jedná o známou pravdu.

Jde tedy trestat opravdu dítě, ne sebe? A to za to, co udělalo ono, ne za to, co jsme udělali my. Pokud se rozhodneme pro fyzický trest, pak nesmít být krutý a ponižující či nehumanní. To by pak mohlo vést k tomu, že dítě bude reagovat podobně neadekvátně, například agresí, tím, že zkusí drogy nebo se chytne party, která mu ukáže cestu do pekel, nebo začne se sebepoškozováním, útěkem z domu nebo tím, že se bude chtít rodičům pomstít. Pokud budeme dítěti pořád nadávat za to, že je tlusté a předhazovat mu vychrtlé modelky s velikostí 32, a budeme to opakovat dnes a denně, nejen v soukromí, ale i před rodinou, kamarády a budeme zbytečně tvrdí, pak by se jednoduše mohlo stát, že dítě bude trpět bulimií anebo anorexií.

Musíme rozlišovat mezi tím, jakou volíme podobu fyzického trestu – jestli jde o plácnutí přes prsty, nebo poplácnutí přes zadek. Musíme si dát pozor na takové tresty, kdy plácneme dítě přes tvář nebo po hlavě, to vnímá dítě jako potupu a může mu to nechat šrámy na duši.
Taky si musíme uvědomit, že věk dítěte hraje velkou roli, pokud je dítě mladší roku a půl, pak určitě nechápe souvislost svého přečinu s následným trestem.

Když se na dítě zlobíme a přestaneme s ním mluvit, tak to taky dítě bere jako velký trest. Ale pozor, pokud to přeženeme a nekomunikujeme s dítětem ani když nás opravdu potřebujeme nebo nepřiměřeně dlouhou dobu, pak může získat pocit, že už ho nemáme rádi. A pak mu můžeme ublížit. Tuto větičku používají někteří rodiče jako velkou a těžkou zbraň: Nedělej to, nebo už tě nebudu mít rád. To je tvrdý úder, který zasáhne sebevědomí každého dítěte a pak může trvat velmi dlouho, aby pochopilo, že ho máme pořád stejně rádi.

Pokud staršímu dítěti zakážeme se dívat na televizi nebo jít na internet či stýkat se s kamarády, pak musíme mít zase na paměti, že platí určitá míra, pokud zakážeme jít dítěte celý školní rok ven, pak je jasné, že zákaz nebude dodržen a pak pozbývá jakýkoliv smysl, nebo že nás dítě poslechne, ale pak mu vnitřně velmi ublížíme a může si nést dlouhodobá traumata. Fyzické tresty pozbývají u starších dětí účinnosti. Předsavte si, jak maminka, která má 55 kilo dává na zadek svému sedmdesátikilovému drobečkovi, pak to není ani účinné, ani výchovné, ale spíš směšné a míjí se účinkem.

Pozor na to, abychom trestali děti prací. Pak by u nich mohlo být zafixované, že práce se pojí s trestem a pak bychom tam marně hledali radost z hezky udělané práce. Toto trauma by mohlo přetrvat až do dospělého věku a pak by takový dospělák chodil nerad do práce, a to nikdo z rodičů určitě nechce.

Pokud ale své dítě spíš trestáme, než chválíme, pak si musíme uvědomit, že neděláme dobře, protože v dítěti převládnou negativní emoce a to ho přiměje ke špatnému jednání, může trpět komplex méněcennosti, snaží si pozornost ostatních sjednat prostředky, které za každou cenu vzbudí zájem, a to i když jsou nepříjemné a nepřiměřené. Pozitivní motivací můžeme dítě cíleně směřovat k tomu, co je správné a ukázat mu tak dobrý směr jeho života, to, za co ho budou mít ostatní – i on sám sebe – rádi.

Musíme být tedy hlavně trpěliví, protože si dítě různé věci z hoto, co udělalo ani neuvědomuje.
Používejte pochvalu. Je to nejlepší způsob, jak přimět už velmi malé děti dodržovat pravidla. Pokud nějakým způsobem poruší pravidla, pak se nesmíme zbytečně hněvat, ale jasně a srozumitelně mu vysvětlíme, co bylo špatně a na co si má příště dávat pozor. Pak důsledně trváme na tom, aby řekl, udělal to, co by se mělo říct či udělat a v budoucnosti vyžadovat plnění.

Dítě a televizní přijímač

Někdy se televizi přezdívá milovaný vetřelec. Trávíme u ní hodně ze svého volného času a tak dáváme i svým dětem návod, jak trávit jejich volný čas.

Televize sama o sobě není škodlivá, škodlivé je její nadužívání. Televize rodině bere čas, ovlivňuje myšlení všech členů rodiny, mění řád a hodnoty a také její životní styl. Televize je natolik silným sokem, že zmenšuje roli rodiny.

Nesmíme si z televize dělat alibi: Já za to nemůžu, že se děti dívají, vždyť všichni rodiče dovolují svým dětem dělat ve volném čase to, co je baví. Proč by se nemohly i moje děti dívat na televizi? No, popravdě řečeno, oni mohou, ale na vybrané pořady věnované dětem, ty, které jsou nebo mohou být přínosem pro rozvíjení fantazie, nebo jsou podnětné pro další činnosti nebo mohou rozvíjet zálibu nebo jenom ukazují ideální svět, jaký by měl být.

Je důležité dítěti vysvětlit, že se nedívá na televizi, ale sleduje určitý program. Takové přepínání kanálů, kterým děti jen zabíjejí čas je nepěkné a hloupé. Nemá samo o sobě žádný smysl, ale když si vybereme určitý program a věnujeme mu svou pozornost, mohou se děti poučit, informovat nebo pobavit.

Když jim dáte vodítko, tak se chytnou, ale když je necháte dívat se na filmy pro dospělé, pak si budou myslete, že nahota, střílení, rozvody, nevěry a mstící se podváděné manželky a ostatní lidé, kteří se mezi sebou požírají a soutěží o moc a o to, kdo má víc peněz, pak si budou myslet, že to všechno je normální a patří to k životu. Je třeba jim říkat, že takové věci nejsou normální, ani hezké ani dobré.

Je třeba je naučit odolávat vlivu reklamy. Ta ovlivňuje naše děti obrovskou mírou. Jazyk reklamy chce oslovit rozum našich dětí a využívá své emotivnosti, obrazu i líbivého zvuku. Uvědomme si , kolik televize věnuje času právě reklamám. Ta je většinou atakem a děti jsou vůči její síle bezbranní. Děti se musí naučit brát reklamu s dostatečnou rezervou.

Nesmíme opomíjet další sdělovací prostředky. Často jsou opomíjeny jiná média jako je rádio, přitom hudba dokáže dětem tolik dát a zároveň ještě prohloubí jejich tvořivost, protože jí chybí obrazová stránka a děti si tak mohou dotvořit sami na základě své fantazie.

Dále je nutné dodržovat kontakt se skutečností. Zážitky, které děti mají z televize jsou vždycky tak říkajíc z druhé ruky, a mohou negativně ovlivnit vnímání reality, a být tak únikem ze skutečného života. Ten život, který vnímají dětí v televizních programech je pouhým zdáním skutečnosti. Dítě je potřeba vzít za ruku a ukázat jim krásy přírody, jako je rozkvetlá louka, motýl, který přelétává z květu na květ nebo včelu, která opyluje kytičky. Taky pomáhá, když děti uvidí své rodiče pracovat, pak je motivují k tomu, aby jim pomáhaly a nezůstanou jen profesionálními diváky, ale podílejí se na chodu domácnosti tou měrou, kterou jim věk a um dovolují..

Velmi důležité je naučit své děti tomu, aby měly radost z toho, co právě dělají. I z toho, že se dívají na televizi. Úplně ji zakazovat taky nikam nevede, ale pokud má plnit nějakou výchovnou úlohu, pak musíme dětem pomoct, že znalosti, které získaly z televizních obrazovek musí dále třídit a všechno, co jim bylo interpretováno, musí dále zpracovat a zakomponovat, kam co patří.

Pokud jako rodiče usoudíte, že televize už bylo hodně, pak si uvědomte, že vypínač máte v rukou vy a neváhejte ho použít.

Zkuste jeden večer typu: Co bychom večer dělali, kdyby se nám porouchala televize? Co takhle černá hodinka, kdy každý z členů rodiny včetně dětí povypráví, jak se mu celý den dařilo a co všechno viděl, udělal, komu pomohl, čeho lituje a co by mohl udělat jinak?

Dítě, na jehož natažené ruce se často odpoví odmítnutím, může navždy ztratit schopnost projevovat svou něžnost a vycházet vstříc.

Stefan Garczyński

Vztahy a rodina

Jak definovat vztahy v rodině? Jsou vztahy různé, někde se rodiny milují a daly by za sebe život a jinde by se navzájem povraždily.

Jak je to vůbec možné?

Je to tím, že jsme každý jiný a každý jinak přijímáme různé situace. Většinou se rodiny hádají buď kvůli penězům, nebo kvůli majetku, protože soupeří, kdo toho dostane nejvíc.

Přitom, proč se tohle děje.. i když si za to někdy můžou sami rodiče. Třeba ti, kteří vztahy tímto v rodinách pomalu a jistě rozvracejí. Řeknou: „Dům dostane ten, kdo se o nás na stará kolena postará!“ Mezi dětmi to vyvolává určité emoce a už přemýšlejí nad tím, jak dostat celý dům, místo toho, aby rodiče řekly: „Tak tady naše dcera dostane polovinu domu a tady náš syn také polovinu domu, aby to bylo spravedlivé.“

Ale to ne, tak to prostě v dnešním světě nefunguje. Kolikrát se o dědictví přihlásí i příbuzní, které jste celý život neviděli, ale vidí peníze a problém je na světě. Samozřejmě, dá se tomu zabránit závětí, ale je to na dlouhé lokty a pření mezi rodinou či sourozenci o majetek určitě není žádná procházka růžovým sadem.

Sama do dnes nechápu proč, a co tohle zapříčinilo, dřív to takhle nefungovalo. Dřív se rodina majetku radši vzdávala, aby s tím neměli zbytečné starosti… jestli to je dnešní zlou dobou, že člověk žije z almužny a musí vyžít, protože mu nic jiného nezbude, tak proč si nepřilepšit? Pokud by to bylo soupeření mezi cizími lidmi, chápu to, ale pokud je soupeření o majetek a peníze v rodině … rozhodně mi nějaký dům nebo peníze nestojí za ty všechny nervy a soudní tahanice.

„Obdivuji“ ty lidi, kteří tohle podstupují kvůli pár miliónů nebo spíše po rozdělení majetku do více sourozenců kvůli pár statisícům, které dnes neznamenají už tolik peněz, jako dřív.

Hold mám asi opravdu starou školu a myslím si, že by se v tomhle ohledu měli nad sebou všichni, kdo tohle téma dobře znají zamyslet a popřemýšlet o tom, jestli to není trochu nelidské.

Vím, lidi jsou různí, 100 lidí, 100názorů a tradic, ale opravdu mi to přijde vůči rodině velmi vulgární a vězte, že rodina je ve vašem životě to nejdůležitější a vše co na tomto světě máte a podle toho bychom se měli všichni chovat, a ne se o domy a peníze rvát, jako o kus mršiny.

Michaela Červená

Děti a dovolená

Dostaly jste v zaměstnání v tomto letním období dovolenou a přemýšlíte nad tím, co podniknout, abyste zabavily samy sebe i Vaše dítka? Máte mnoho možností, z nichž můžete vybírat.

I bez peněz to jde

Pokud je Váš rodinný rozpočet napjatější a neplánujete právě vyrazit někam k moři, postačí vyrazit na jednodenní výlet někam za kulturou.

Někdy však zcela postačí zapakovat deku, náhradní oblečení pro děti, pití, nějakou tu svačinku, ručník, pár drobných na zmrzlinku a hurá někam k vodě či na pouhý odpolední či celodenní piknik.

Někteří z Vás, kteří mají možnost vyrazit na chalupu nebo chatu, poberete, co je třeba a bez rozmýšlení tam odjedete. Tam si něco dobrého ugrilujete, zatímco Vaši potomci si užívají řádění na zahrádce, pískovišti nebo v bazénu.

Zábava pro všechny

Snažte se aktivně zapojovat do herních aktivit Vašich dětí. Dozajista si užijete společně spousty legrace a navíc společně strávené chvíle upevní Váš vzájemný vztah. Dovolená je právě od toho, abyste co nejvíce času strávily s rodinou a odpočinkem.

Zatímco si Vaši děti hrají na hřišti, Vy můžete v poklidu odpočívat nedaleko na dece při čtení časopisů, knížek či luštěním křížovek. Večer pak máte jistotu, že Vaše dítka budou po celodenním dovádění, tak unavení, že budou večer téměř spát ve stoje. Takže jakmile děti uložíte, můžete se v poklidu věnovat svým partnerům. Posedět si venku při měsíčku se sklenkou vína nebo piva, dokáže velmi snadno navodit velmi romantickou atmosféru.

Neměly byste však Vaši rodinnou dovolenou trávit zavření doma, ven vycházet pouze na nákupy nebo jen hodinové vyběhnutí s dětmi na dětské hřiště. Po čase byste nenáviděly samy sebe za lenivost a Vaše děti, Vás, za netečnost, nudu a nezájem o jejich osobu.

Domácí masky v boji proti akné

Hodně dívek i kluků trpí na akné, mnoho z nich ale zatím nevyzkoušelo žádnou domácí pleťovou masku. Akné není lehké se zbavit, ale existují masky, které si můžeš udělat sama doma a pleti přímo pohádkově pomůžou.

Pokud trpí ale opravdu rozsáhlým akné, pak pleti nepomůže sebelepší maska. Také je potřeba zjistit svůj důvod akné. Pokud není o pleť dostatečně pečováno, pak pleťová maska zabere, pokud je původ akné spíš po hormonové stránce, zkus zajít za dermatoložkou a až poté léčbu doplňovat i maskami.

Důležitým krokem u každé masky je to, aby pleť byla dokonale odlíčená a vyčistěná. Jinak účinky nebudou žádné.

Kvasnice

Rozmělněné droždí smíchej s vodou. Poté nanes na pleť. I když ti to nebude zrovna dvakrát vonět, účinky jsou přímo kouzelné. Droždí tvou pleť vyčistí, má protizánětlivé účinky a zanechá hladkou pleť. Proto se určitě nenech zastrašit vůní a vyzkoušej to.

Okurka proti mastnotě

Nastrouhej salátovou okurku, její šťávu pak smíchej s několika lžícemi bílého jogurtu nebo tvarohu a citronové šťávy. Vše míchej spíše do hustší konzistence. Poté směs nanes na pleť a nech ji zaschnout. Maska pomůže při otocích očí, kruzích pod očima, zbaví pleť přebytečného mazu.

Maska z aspirinu

Maska z aspirinu tvou pleť rozjasní a pomůže i proti akné. Pokud máš ale na obličeji z akné krvavé stroupky, s touto maskou bys měla počkat, než se tvá pleť alespoň trochu uzdraví.

Do skleničky dej 2-3 tablety aspirinu, zalij lžičkou vody a nech prášky rozpustit. Poté smíchej s 1-2 lžičkami medu. Tuto hustou hmotu si pak nanes na obličej. Masku po 15 minutách důkladně smyj vlažnou vodou.

Velmi nerozhodné děti

Kdyby si děti mohly vybírat své rodiče, ušetřili bychom spoustu rodičů.

Jiří Žáček

Hodně chyb dělají rodiče sami. Pokud by si uvědomili, jaké jejich dítě je a jaké má požadavky a potřeby, co mu udělá radost a co ho naopak srazí k zemi, pak by byla situace o hodně příznivější jak pro děti, tak pro rodiče samotné. Kdybychom si uvědomili, že každé z našich dětí je jiné a požaduje jiný přístup, jiné výchovné metody a jinou formu prokazování lásky a pomoci, pak bychom si jako vychovatelé usnadnili řadu problémů, které budeme v budoucnu muset řešit.

Pokud máme doma nerozhodné dítě, pak si musíme uvědomit, že neustálé pobízení a pošťuchování a srovnávání s jeho vrstevníky nebude zázračná záchrana a zrychlení, ale spíš něco, co ho demotivuje a srazí k zemí. Jak tedy vychovávat takové dítě, které by nejraději odložilo všechny své povinnosti, starosti na zítřek?

Nejprve je potřeba si uvědomit, že povzbuzení dětí je motivující. Ale musí se naučit sami si uvědomit, že cokoliv je trápí a za co si ponesou důsledky, kterých se třeba obávají, s nimi v klidu doma rozebereme. Protože ať se stane cokoliv, vždycky budou doma rodiče, kteří svým dětem poskytnou tak potřebné zázemí, i kdyby zbytek okolního světa, škola, rodiče ostatních spoužáků, učitelé byli proti nim. Nesmíme býti soudcem, ale rádcem a pomocníkem.

Také je dobré takové dítě naučit, aby si samo vytvořilo pracovní plán, do kterého si jasně napíše své cíle, etapy, kritériu. A to tak, aby se mohlo samo včas ujistit a připravit na následky, pokud ona kritéria nebudou dostatečně brzy splněna.

Jeho cíle by měly být dosažitelné a reálné

Dítě, které se nedokáže vypořádat s velkým množstvím práce, kterou je schopno efektivně a samostatně vykonávat, pak nedokáže být dostatečně realistické ohledně času, mělo by si tedy dát určitou časovou rezervu, která mu dá prostor k manévrování, pokud opravdu ona záludná práce či úkol bude stát víc času a přemýšlení, odhodlání, aby ji vzládl. Proto je dobré si dopředu dát časovou rezervu, aby se nestresoval při tom, kdy zjistí, že onen svůj harmonogram z nějakého důvodu nestíhá.

Jestliže děti pracují na tom, aby ten úkol zvládly a vidíme, že se snaží, a úkol přestlo zvládnout nemohly, pak je na nás abychom jejich snahu ocenili a dokázali je povzbudit k dalšímu pokusu a nedemotivivali jejich snahu a úsilí. Když je odměníme i tehdy, když udělali méně než slíbili, pak si lépe uvědomí své vlastní schopnosti a v budoucnu na ně budou nahlížet více racionlně.

Musíme jim taky vysvětlit, proč se zlobíme v případě, že jsme opravdu nespokojeni s jejich projevy, s jejich chováním, s jejich nerozhodností, která způsobila velké problémy. Až budeme mít jasnou hlavu a nebudeme zbyteně roztrpčení, pak můžeme jasně a beztrestně vysvětlit, co se nám nelíbí a co by podle nás šlo udělat rychleji, efektivněji a lépe.

Když děti pochopí, že si na nich ceníme jiných vlastností, než je jenom výkon, pak je to opět další motivace. A oni jsou rádi, že si jich vážíme. Jako rodiče musíme zdůrazňovat kladné stránky a vlastnosti jejich povahy, tolerantnosti, dobrou náladu, dobročinnost či citlivost, které zas chybí jiným dětem. Bohužel naše společnost je tolik zaměřena na efektnost, že to požaduje nejen po dospělých v práci, ale podporuje rys soutěživosti a sebeprosazení už v předškolním věku.

Ale ono je důležité, aby si děti uvědomili, že hodnota člověka spočívá v něčem jiném než jenom v tom, kdo kolik umí nabudovat majetku, kdo má kolik hraček, kdo byl kolikrát na dovolené a kdo má hezčí oblečení. Pak rostou z dětí závodníci, kteří nedělají celý život nic jiného než se honí na úspěchem, za kariérou, a nakonec zapomenou sami na sebe a místo aby si život užívali, tak ho spěchem přeletí.