Cizí jazyk by měl vyučovat kvalifikovaný učitel, jeho znalosti by měly být aspoň na úrovni C1 tak, aby ho dotaz, který děti budou mít, nezaskočil a byl schopný dětem odpovědět. Jinak by nemělo cenu děti učit cizímu jazyku. Dále by to měl být člověk, kterého angličtina baví a tak by onen vnitřní zápal mohl přenést na děti. Velmi důležitá je i výslovnost, kterou má pedagog, měl by vyslovovat srozumitelně a pomalu, aby děti byly schopny vnímat rozdílné hlásky a napodobovat je.
Hodina by měla probíhat v dopoledních hodinách alespoň dvakrát týdně. V jedné hodině může dojít k rozšíření slovní zásoby a v té druhé k jejímu upevňování. Jedna hodina týdně je málo i proto, že dítě si doma s rodičimůže a nemusí opakovat probírané učivo, a tak může na většinu nových slovíček, písniček a říkanek za týden zapomnět. Dále je vhodná třicetiminutová lekce angličtiny rozvržená tak, aby se skládala z rutinních prvků, jako je pozdrav, zahřívací aktivity, nová slovíčka, písničky, básničky či fráze (protože na počátku jsou děti ještě čilé a mohou lépe vnímat) a pak přejít na opakování a zábavné aktivity a na závěr se rozloučit.
Aktivity by se měly střídat po 5-7 minutách, protože děti mají kratší interval, kdy se soustředí, a proto by je to mohlo přestat bavit a mohly by začít zlobit. Z tohoto důvodu je lepší si nachystat více typů aktivity, aby děti zaujaly a mohly jim věnovat pozornost.
Někdy mohou mít rodiče vysoké požadavky a představují si, že se dítě naučí komunikovat, pak mohou být i zklamaní. Dítě by mělo umět zareagovat na určité pokyny v cizí řeči, naučí se řadu říkanek či písniček, svede kratičkýdialog na dané téma, ale nemá představu o gramatice a bude trvat hodně dlouho, než začne jazyk samostatně používat.
Je adekvátní zařadit do předškolního věku cílené učení se cizímu jazyku? Podle některých rodičů vede k přetěžování dětí, podle jiných je to ideální nápad, protože dítě právě v tomto věku je schopno vnímat a učit se velmi rychle, někdy se přirovnává k houbě, která dokáže absorbovat velké kvantum vědomostí.
Ideální situace je, pokud se dítě učí mluvit dvěma jazyky zároveň, mluvíme o bilingvních dětech, kteří například vyrůstají s matkou Češkou a tatínkem Angličanem. Odmala tak slyší oba jazyky a není pro ně problém přirozeně přepnout kód z jednoho jazyka do druhého. Děti si cizí jazyk osvojí v pro ně příjemném prostředí, kde se cítí vesele, uvolněně a mohou se bez obav zapojovat do procesu vyučování. Učitel by se měl dětí zeptat, jestli mají nebo nemají zájem o výuku cizího jazyka, a ne plošně začít vyučovat i ty, kteří jsou třeba ještě hodně hraví a to, že se musí učit něco nového je spíše obtěžuje.
Jak nejlíp přiblížit angličtinu dětem předškolního věku?
V podobě her, písniček, kreslení s anglickými instrukcemi, v podobě aktivit, které jsou popisovány v anglickém jazyce, jde o to děti naladit tak, aby angličtinu vnímali jako něco hezkého a hravého, jako nějakou novou hru, ve které se budou moct zapojit a co budou moc třeba doma s maminkou a tatínkem procvičovat. Důležité je, aby dítě mělo angličtinu rádo a na hodiny se těšilo. S tím učiteli pomohou názorné pomůcky, jako jsou obrázky, postavičky, pantomima, mimika, změna polohy hlasu. Když učitel vypráví česky a má maňáska nebo loutku, která umí jenom anglicky, děti si na to rychle zvyknou a přijmou novou postavičku jako anglického mluvčího. Ten bude tím víc oblíbený, čím víc se bude s dětmi hrát, mazlit, komunikovat, zapojovat do her a pomáhat jim. Pak bude prvkem, na který se děti budou těšit.
Další velkou motivací jsou písničky, které se mohu stát součástí každodenní nebo každohodinové rutiny. Budou natolik známé, že je děti budou přijímat jako něco samozřejmé a vryjí se jim do paměti. Například písničku, kterou se pozdraví s učitelkou a loutkou nebo taky rozloučkovou písničku je velmi vhodné zařadit na začátek a konec výuky, protože dítě ví, co se bude dít a těší se na ni.
Zjistili Vám závažné onemocnění a bojíte se s tím svěřit Vaší, až doteď šťastné rodině? A hlavně Vašim dětem? Rozhodně to netajte Vašim partnerům! Budete potřebovat spousty psychické a morální podpory do dalšího boje s touto zákeřnou nemocí a jejich pomoc Vám dodá více potřebných sil.
Menším dětem se takováto událost jen velmi těžko vysvětluje, a ještě hůře se jim to chápe. Nejhorší období však bývá při čekání na různé výsledky vyšetření a každé objetí Vašich blízkých s Vámi dokáže zázraky. A to nejen pro Vás nemocné, ale i pro Vaši rodinu, je toto čekání doslova nervy drásající. A je zcela jedno, zda toto čekání s Vámi prožívají Vaše vlastní děti, nebo vy, dospělí, pokud se jedná o onemocnění Vašich vlastních rodičů. Stále jste jejich dětmi, ať jste dospělí, nebo je Vám třeba patnáct let.
Neměly byste své zdravotní komplikace tajit před Vašim okolím, protože strach a obavy z budoucnosti je boj na „dlouhou trať“, při níž je důležitý optimismus a podpora Vašich milovaných.
Každé dítě jen velmi těžko snáší pohled na nemocného rodiče , kterého nade vše miluje a zbožňuje a vědomí toho, že o něho může kdykoliv přijít, je nesnesitelné.
Ani pro Vás však není jednoduché zatěžovat Vaše milované se svým utrpením. Nikdy se však nesmíte vzdávat naděje v lepší časy. Dnešní medicína je již na velmi vysoké úrovni a existuje i mnoho nových léků. Každý den najdou nové řešení, novou metodu, léky…
Někdy Vás Vaši blízcí, hlavně děti, dokáží velmi překvapit svou silou a energií, s jakou Vám dokáží stát po boku v těchto těžkých okamžicích. Podpora ze strany Vašich blízkých je neocenitelná jak pro Vás, tak i pro ně samotné, protože to pomáhá i jim při vyrovnávání se s vzniklou a nepříjemnou situací.
Bolest, strach, obavy a mnoho dalších pocitů bude sice zažívat celá Vaše rodina, ale pokud budete držet pevně pospolu, pak překonáte veškeré nástrahy života!
Pokud chcete dítěti porozumět, musíte ho mít rádi. Pokud ho chcete dobře vychovat, musíte mu rozumět. Pokud chcete, aby vám lásku oplácelo, musíte docílit toho, aby dítě vědělo, že jste přirozená autorita, která mu stanovila mantinely, životní hranice, za které se nechodí, protože to svědomí, slušnost nedovoluje. Jak je to ale s tresty? Jsou na místě, nebo bychom své dítě trestat vůbec neměli a měli bychom všeho docílit po dobrém?
Když dáme dítěti facku, je to dobře, nebo to uděláme protože si potřebujeme ulevit? Tak takový případ opravdu není dobrý. Pokud trestáme dítě, protože překročilo ony mantinely, které jsme stanovili. Chceme zamezit tomu, aby se takové chování znovu neopakovalo. Když například dítě zlobí jiné dítě, fyzicky mu ubližuje.
Dítě musí vědět, proč je trestáno. A onen trest musí být adekvátní jak k věku dítěte, tak k povaze přečinu.
Rodič by měl jednat s chladnou hlavou, a ne ve velkém rozčilení, aby si to hned nevyčítal jako neadekvátní reakci. Trest nesmí být brát jako ponížení dítěte.
Trest se odbude v určitém okamžiku a pak se už k němu nevracíme. Neopakujeme dítěti donekonečna, že něco udělalo, neudělalo.
Pokud jsme si dobře promyslili, čím dítě potrestáme, tak bychom pak měli být důslední.
Pokud je ovšem onen přečin nechtěným, měli bychom to zohlednit. Někdy se dítě snažilo o dobrou věc, ale ono se mu to zvrtlo. Například se snažilo pomoct svému mladšímu bratříčkovi, ale nejen že to nezvládlo, ale bratříček začal ještě plakat, protože sestřička mu neutřela zadeček tak hezky jako maminka. Pak bychom neměli trestat holčičku za to, že ublížila bratříčkovi, ale vysvětlit jí, že měla hezký záměr, ale je ještě malá, aby to dokázala tak dobře jako maminka, ať ještě nějakou tu dobu počká.
Trest by měl následovat hned po prohřešku, a ne až třeba za hodinu, protože hlavně mladší děti si nemusejí uvědomit vztah mezi tím, co udělaly a následkem, tedy trestem.
Jaké jsou tedy druhy trestů?
Za ty, které hodně lidí odsuzuje a za ty, které jitří hodně emocí, považujeme tresty fyzické. Jsou vůbec ve výchově dětí na místě, nebo by je rodiče vůbec neměly používat, protože jde o to, že jsou důkazem, že rodiče nemůže dosáhnout svého sofistikovaným způsobem? Ani dětští psychologové nejsou zajedno.
Pokud jsou ale tyto druhy potrestání použity jenom náznakově, pak se potrestáním pečin uzavře a dál už se dítěti nepřipomíná. Je totiž dostatečně nasnadě, že dítě překročilo onu pomyslnou hranici. Ale pokud je dítě starší, měli bychom adekvátně k věku volit i jiný, sofistikovaný způsob trestu. Protože fyzický trest může být brán jako ponižující a může nechat velký šrám na sebevědomí dítěte.
Kolikrát se rodiče obětují pro děti jen proto, aby jim to mohli vyčítat. Jiří Žáček
Také se musíte doma i venku potýkat se vztekajícím se, vřeštícím či hysterickým potomkem? Jistě to zná mnoho rodičů velmi dobře. Mnoho dětí si totiž usmyslí, že něco chcou, a že to za každou cenu také musí dostat!
Přestože se většina rodičů snaží o to, vést své potomky k tomu, že dostanou jen to, na co Vy, rodiče, finančně máte, maličkým dětem se to vysvětluje jen velmi ztěžka. Jak ale vysvětlit dítěti, že na to či ono nemáte dostatek peněz a v danou chvíli jim to prostě nemůžete koupit? Jen velmi obtížně a ještě obtížněji je to chápáno.
Děti totiž s oblibou chtějí mít totéž, co mají jejich vrstevníci a je jim jedno, co to jejich rodiče stojí. Jde jim spíše o to, vyrovnat se ostatním dětem a je zcela jedno, zda se jedná o hračky, časopisy, oblečení či dokonce elektroniku. Pochlubit se před ostatními, že mají to samé, co oni, a ani nejsou žádné „socky“, jak bývají velmi často nazýváni členové rodin s malými příjmy.
Proto, pokud na Vás Vaše dítko vyrukuje s tím, že chce to či ono, snažte se mu vysvětlit, že až nějaké finanční prostředky zbudou navíc, seženete jim něco podobného, ale mnohem lepšího, co zaručeně jejich kamarádi mít nebudou. Pak jim dozajista budou všichni z okolí závidět.
Tyto argumenty ve většině případů zabírají, ale ne však vždy. V opačném případě Vám Vaše dítka předvedou zmíněný hysterický záchvat a vůbec jim nezáleží na tom, zda doma, na ulici, nebo dokonce v obchodě plného lidí.
Nesmíte se však nechat vztekáním Vašich dětí oblomit a ustoupit jim, protože pak u nich ztrácíte autoritu a ví, že si svůj výstup mohou zopakovat při příštím „vydupávání“ si kýženého cíle. A znovu dosáhnou svého.
Naučte se říkat prosté slůvko „ NE!“ „Ne vždy dostaneš vše to, co chceš!“
Dědičnost? To je přece to, v co věříme, když máme inteligentní děti.Charlie Chaplin
Tento citát je sice úsměvný, ale má něco do sebe. Podpořme své děti, a pokud v nich vidíme kus sebe, pak víme, na co si dát pozor a co naopak rozvíjet. Tak buďme tvůrci jejich štěstí, radosti, optimismu a víry v sebe.
Často chtějí malé děti dorůst velikosti svého idolu, a to bývá kruté, ona krása, inteligence, bohatství, které vypadá jako zářivé zlato je často jenom pozlátko. Ale dětem se zdá být důležité a sami sebe vidí jako malé myšli. Jediným protilékem je jejich sebejistota. Tu jim pomůže vytvořit právě rodina. Ono blahodárné teplíčko, sebeúcta a vnitřní hodnoty, to všechno mohou dát svému dítěti jenom jeho rodiče. Pokud se tomu nenaučíme v dětství, pak v nás po celou dobu zůstává jakási křehkost a zranitelnost, pak hledáme celý život onu oporu, kterou jsme nenašli v dětství.
Pokud vidíme dítě typu „já to nedokážu“, „já to nezvládnu“, pak stačí jednoduchá strategie: dítě je potřeba povzbudit k tomu, aby dokázalo čelit životním nástrahám, strastem, těžkému rozhodování a odpovědnosti přiměřené jejich věku. Například předškolní dítě může rozhodnout, co si obléci, co si dá na jídlo, s kým se bude ve třídě kamarádit. A takové dítě lze naučit povinnostitypu denní ustýlání, utírání prachu, pověšení prádla. Rodič ho přitom pořád povzbuzuje slovy: Ty jsi opravdu šikovný, i tatínek si to myslí.
Děti by rodiče měly přijímat takové, jaké jsou a takové je i oceňovat a mít rádi. Jen tak jim dovolí vyjádřit vlastní individualitu. Pokud dítě nebude přesně podle představ rodiče, a rodiče jim to budou neustále připomínat a připodobňovat si je k obrazu svému, pak tím bude dítě jenom trpět a pocit bezpečí a sebedůvěry tím v žádném případě nezíská.
Je potřeba jim neustále připomínat, že je máme rádi, a to nejen slovně, ale také činy – pohlazením, úsměvem, pusinkou. Je třeba si uvědomit, že jejich přítomnost pokládáme za něco krásného, a ne něco, co je samozřejmé. Proto náš čas, porozumění a ochota naslouchat, když se pohádají se spolužačkou ve škole, když spadnou z kola, když se potřebují vypovídat o své první lásce, to všechno jsou detaily, které tvoří dokonalou mozaiku naší lásky.
Když potřebujeme dítě popostrčit, pak je mít na paměti, že pochvala má větší účinnost než kritika. Takže se otevřeme a mysleme pozitivně. Když uvidíme sklenici způli plnou, pak budeme dobrými vrbami, rádci a pomocníky v kritických situacích, ve kterých se ocitá každý člověk, tedy i naše dítě, alespoň několikrát za život.
Pokud se dítě cítí oproti vrstevníkům slabé, je potřeba mu ukázat a zdůraznit jeho silné stránky. To je ono umění zkompenzovat své slabosti. Každý nemůže být géniem, nebo zručným řemeslníkem, ale každý z nás ovládá jinou stránku, má jiné znalosti, koníčky, nebo záliby, takže pokud vidíme, že se dítě trápí, ukažte mu, v čem je dobrý a co by mohl rozvíjet a v čem se realizovat.
Pokud se dítě cítí na dně, ano, i tak se děti mohou někdy cítit, protože silně prožívají životní situace a ještě k nim nedokáží zaujmout takové rozhodné stanovisko, jako my dospělí, pak jsou tu opět rodiče, kteří dítě podpoří svou životní silou, elánem, zkušenostmi, které nasbírali v průběhu života.
A konečně je důležité dětem předávat nadšení k životu. Dítě se nesmí moc často nudit, musí mít svůj cíl, nebo aspoň představu toho, co by rád dělal, co mu přináší radost a co si bude užívat.
Rodič, který by byl schopen vidět své dítě tak, jaké skutečně je, by potřásl hlavou a řekl: „Vilík nestojí za nic, prodáme ho!“Laecock
Dá to práci, odnaučit naše děti našim zlozvykům. (Jiří Žáček)
Pokud se jedná jenom o cucání palečku či okusování nehtů, nemusíme je brát jako tragédií. Horší ale je, pokud naše ratolest tluče hlavou o zeď a nedá se ukonejšit. Jak poznat, že tady končí legrace a začíná zlozvyk?
Podle psychologů je to negativní návyk, které se vytváří v centru návyků. Pokud vydržíme tuto činnost vykonávat 21 dní po sobě aniž bychom jeden den vynechali, pak je to opravdu zlozvyk. Stejně tak dlouho také trvá, abychom se onoho zlozvyku zbavili.
Dítě většinou miluje svůj dudlík, svoje šidítko. Pokud samo o sobě nepřijde na to, že už je na dudlík velké, pak musí zasáhnout rodiče. Ale pozor, naše miminko musí být spokojené, zdravé a nemůže nastat žádná další velká změna, jako je například porod dalšího dítěte, onemocnění nějakého člena rodiny nebo stěhování se.
Pokud je dítěti více než rok a půl, pak už se mu dá všelicos vysvětlit. Nejlepší je podat mu situaci tak, aby se dítě samo dudlíku zbavilo. Například dát dudlíček panence, která plakala a teď už neplače. Nebo svůj prokouslý a lepkavý dudlíček dát do koše a počkat si, až půjde maminka vyhodit koš do popelnice a až ji odvezou popeláři. Pak mu zamávat a jít hezky domů.
Když dudlíček vezmeme dítěti násilím, pak je skoro jisté, že se taková situace neobejde bez breku. Ale uvědomme si, že tříleté dítě, které do školky nastupuje s dudlíčkem působí přinejmenším dost bizarně. Jak se může jednat o samostatného jedince, když je závislý na šidítku?
Paleček
Podobný zlozvyk se objevuje u dětí, kterým rodiče odmítli dát dudlík – a to je cucání palečků při spaní nebo i přes den. Tady je zbavení se zlozvyku o to obtížnější, že je palec pořád při ruce. Tento zlozvyk by neměl trvat déle než do čtyř let věku dítěte, ale čím dříve, tím lépe.
Tady budeme muset být více úporní a neústupní, protože tento přítel se nedá zahodit ani věnovat panence. Musí nastoupit logika – na palečku jsou bacily a je špinavý, přece nechceš být nemocný, že? A co kamarádi, co by řekli, kdyby tě viděli s palečkem v pusince, nikdo z kamarádů už si přece paleček necucá. Budeme muset palec z pusy neustále vytahovat.
Starší děti si zase okusují nehty, ať už z nudy či z nervozity. Pokud si je okusují až do krve, pak to může být indikátorem nějakého vážnějšího problému. Nejprve se dítěti musí vysvětlit, že to není hezké a taky zdravé. Můžeme prsty namáčet do kyselých či hořkých olejíčků, které svou chutí dítěti tento zlozvyk mohou hezky zprotivit.
Hlavou proti zdi
A co když naše dítě jde hlavou proti zdi? Ale ne obrazně, ale doslova. V prvním roce života se tak uklidňuje, když rytmickými pohyby hlavy či těla rozhýbá své tělo. Většinou tento zlozvyk odezní sám od sebe.
Ale pokud se jedná o starší dítě, pak tímto způsobem upozorňuje své rodiče, že se mu něco nelíbí, že má problém, nebo jen získává pozornost, kterou jinak nedostává. Tím pravým důvodem nejčastěji bývá snaha upoutat pozornost rodičů, které se jim jinak příliš nedostává.
Rodiče by pak měli zpozornět a se svým dítětem si hezky povyprávět, copak se mu přihodilo, co ho trápí, kdo ho zlobí a jak mu mohou pomoci. Pokud ani toto nepomůže, pak si zkuste svého potomka nevšímat, musíte mít sice pevné nervy, ale zkuste nepovolit. Je to totiž demonstrace, která pokud nebude opětovaná, tak odezní. Jde o to, aby si dítě získalo pozornost, pokud to nepůjde tímto způsobem, pak od něj ustoupí.
Nudíte se s Vašimi dětmi doma? Pak rozhodně využijte různá mateřská centra a jejich širokých nabídek aktivit, jak pro Vaše dítka, tak i pro Vás samotné.
Tato mateřská centra se zaměřují na velmi rozmanitý a nápaditý programový systém, kde se rozhodně NIKDO NUDIT NEBUDE.
Nabízejí akce:
– tvořivé
– vzdělávací
– sportovní
– rekvalifikační
– i jednorázové
Mnoho těchto MC zřizují samotné maminky na mateřské dovolené. Pomáhají tím rodinám trávit společně volný čas a navíc zde zcela jistě naleznete mnoho nových přátel. Ostatní maminky Vám také mnohdy poskytnou mnoho užitečných rad, jak na Vaše dítko, pokud si v některé oblasti výchovy nebo stravy samy neporadíte.
Můžete si zde zazávodit v různých soutěžích, zahrát divadlo, zacvičit nebo vyrazit na skupinovou procházku či výlet. Lze se tu i naučit masážím u kojenců a některé MC dokonce pořádají předporodní kurzy pro těhulky, stejně jako cvičení a udržování kondice těhotných žen.
No a pokud chcete hlavně zabavit Vaše ratolesti, zcela jistě Vás osloví hraní různých společenských her či kurzy kreslení.
Mnohé maminky se po domluvě rozhodnou k pořádání bazárků, kde dozajista seženete mnoho šikovných věcí, jako oblečení pro Vás i děti, autosedačky, kočárky, postýlky, hračky a mnoho dalšího.
Velkou výhodou těchto mateřských center je, že krom toho, že se Vy, maminky, máte možnost znovu začlenit do společnosti, popovídat si a chvíli se odreagovat od běžných denních starostí, máte možnost čile rozvíjet schopnosti a dovednosti Vašich dětí. Je to částečně i určitá příprava Vašich potomků na nástup do mateřské školky a školy, naučí se totiž komunikovat s ostatními dětmi i dospělými.
Takže nezahálejte zavřeni samy doma celý den, a vyražte navštívit nějaké takovéto mateřské centrum. Rozhodně nebudete litovat!
Formování osobnosti dítěte je dlouhodobý proces, než vytvoříme své vrcholné dílo, musíme se opravdu snažit. Asi nikdy nepřijde chvilka, kdy si řekneme: A hotovo, moje dílo je kompletní. Teď je mé dítě plnohodnotnou osobností, která je vytvořena a dál už se vyvíjet nebude.Nepomůže neustálé omezování, napomínání, zlobení se, musíme jít krůček po krůčku a pomalinku polehoučku tvořit a zakotvit dobré vlastnosti svého potomka. Nejsou sudičky, které by nad kolébkou přiřkly dětem kouzelné dary, jsme tu my, abychom ty zárodky, které v sobě nosí vypilovali ve skutečně dobré a ušlechtilé vlastnosti. Aby se z nich staly schopnosti, které budou moci uplatnit ve svém budoucím životě.
Co je ale nezbytné a jaké vlastnosti bychom měli podporovat, aby náš malý človíček vyrůstal ve spokojeného a šťastného jedince, který navíc bude moci být hrdý na to, jakým je člověkem a jeho vlastnosti se nám kdysi na stáří vrátí jako šťastně hozený bumerang?
1) První důležitou vlastností je pocit nabytí sebedůvěry. Pokud budeme své děti podporovat, pak také samy uvěří, že toho opravdu mohou dosáhnout a úkolů se zhostí s energií a nadšením. My sami cítíme, které vlohy a dary máme rozvíjet a v těchto činnostech také naše potomstvo utvrzujeme. Také slova ocenění působí velmi kladně. Když prohlásíme: Mám tě rád a jsem hrdý na to, jak jsi šikovný a jak se snažíš. Pak věřte, že svému dítěti nemůžete dát víc.
2) Naučte dítě úctě ke druhým lidem a také k poctivosti. Pokud má někdo sebedůvěru, pak to neznamená, že musí být narcisem, násilníkem a silným egoistou. Ne, naopak, děti se učí mluvit pravdu, respektovat svobodu ostatních lidí, ale také zákony, které nám ukládá stát i naše morálka. Pokud svému dítěti důvěřujeme, pak také ono začne důvěřovat nám. A nezapomínejme na vlastní příklad, pouze když rodiče respektují sebe navzájem, své děti, své okolí, přátele, zákony a morálku, pak mohou takoví rodiče vychovávat bezúhonné a poctivé občany.
3) Když jim svěříme různé domácí práce, tak je naučíme odpovědnosti. Například pomůže nástěnka s pravidelným rozpisem, kdo má co udělat a za co je každý z nich zodpovědný. Taky tehdy je potřeba, aby rodiče dokázali své děti ocenit, i když si jsou vědomi, že by úkol sami zvládli lépe.
4) Dávejme dětem nadšení. To je vlastnost, kterou také děti vstřebávají od svých rodičů, nikdo nemůže zapalovat, když sám nehoří. Nadšení je velmi křehké a pokud začneme tuto nespoutanou touhu u svých dětí dusit, stačí velká kritika, zbytečná ironie, sarkasmus, pesimismus, pak se děti mohou stáhnout a nebudou chtít spolupracovat.
5) Děti by měly být soucitné a citlivé. Právě i empatii a citlivost k problémům a utrpením druhých lidí mohou rodiče snadno rozvíjet nebo ničit.
6) Pokud jsou nějaké obtíže, problémy, překážky, pak není v rodině nic jednoduššího, než je společně překonávat, vzájemně se podporovat a pokud ze situace vyjdeme jako poražení, tak si z ní vzít ponaučení. Nikdy není porážka definitivní, když cítíme podporu své rodiny.
7) Pokud děti umí vyjednávat, je to velká deviza. Naše společnost je bohužel sobecká a taky násilnická. Děti kolem sebe cítí neustále napětí a agresivitu, musí být arogantní a mít ostré lokty, aby se v takové společnosti neztratily. Ale mnohdy je lepší ustoupit nebo dojednat se svým protějškem rozumnější podmínky a ne se prát a bojovat za každou cenu. Toto umění je plodem velkého cviku, který se dá n a učit především v rodině. Zde jsou prapůvody většiny hádek a rozmíšek. Zde dítě naráží na řadu velkých změn. A s těmi se musí někdy hodně bolestivě utkat.
7) Děti by měly být tvořivé. Pokud budou dostatečně stimulovány a podněcovány námi dospělými, pokud bude drážděna jejich zvědavost a zájem o nové a zajímavé věci, pak se budou na svůj život dívat jako na zajímavé a krásné dobrodružství, které stále přináší něco nového a podnětného. Pak se budou těšit na každé nové ráno a budou ve své zvědavosti a zkoumání sami pokračovat. Potřebují jenom vodítko, aby věděly, jak na to.
7) Smích léčí. Pokud se v rodině hodně smějete, tak věře, že děti budou nejen šťastnější, ale také optimističtější a schopny se vypořádat s problémy, které je v životě čekají daleko snadněji než ti, kteří jsou jenom zasmušilí a vážní.
8) Buďte dětem oporou. Buďte pramenem síly, která děti neopouští, buďte tím v zadu, na kterého je vždycky spolehnutí, buďte jejich skálou a životním milníkem, ke kterému se budou vždycky vracet.
Děti by měly dostat od svých rodičů dvě věci: kořeny a křídla. Kořeny směřující do minulosti a křídla, volnost a svobodu, mířící k zodpovědné budoucnosti. (J. W. Goethe)
Touto otázkou Vás zcela jistě poctí kdekdo z Vašeho blízkého okolí. Je úplně jedno, zda mají na mysli Vašeho mladšího potomka, který se začíná připravovat do mateřské školky, nebo toho staršího, který již chodí na základní, střední, učňovskou či vysokou školu. Pořád by mělo platit nepsané pravidlo, že byste se měli Vašim dětem plně věnovat, co se jejich studia týče.
U starších, již studujících, jsou to různé školní předměty, a i v tomto případě je nutné, abyste s nimi pečlivě procházeli předmět po předmětu a pokusili se jim pomoci a vysvětlit jim to, čemu nerozumí.
Jednou z forem učení se s dětmi může být i tzv. přezkoušení v klidném domácím prostředí z předmětů, z nichž mají být následující vyučovací hodinu zkoušeni, nebo psát „písemku“ či test. Zároven to pomáhá látku si lépe zapamatovat a zopakují si nahlas, co se již naučili.
Pokud si, Vy rodiče, některou školní látku již moc nepamatujete, nestyďte se nahlédnout do učebnic nebo sešitů Vašich dětí. I starší sourozenci rádi pomohou a poradí. A pokud ani učebnice a sešity nestačí, na internetu je mnoho odkazů, kde zcela jistě najdete, co potřebujete.
Neodhánějte Vaše děti od sebe s poznámkami typu: „Chodíš do školy ty, nebo já?“ Budou si připadat odstrkované a budou mít pocit, že Vás nezajímá jejich školní prospěch. Nezapomeňte každý školní den kontrolovat žákovské knížky či studijní průkazy a nepeskujte je za špatné známky. Mají čas na to, si známku opravit a navíc žádný učený z nebe nespadl.
Pokud se budete dostatečně zajímat o jejich prospěch ve škole a pomáhat jim se učit, pak na otázku, zda se s nimi doma učíte – můžete s klidným svědomím odvětit – ANO!
